Kronika Rubavská [Modrý Kód]

-21-

Několik dní uběhlo jako voda. Vešla na lékařák, kde po ránu seděl Roman a místo pozdravu o sebe zaklepala bruslemi.

„No, ahoj," usmál se Roman zpoza novin.

„Dneska jsem je nezapomněla, snad ti budou," zahlásila.

„Tak dneska je taky nejvyšší čas, páč pokud se nemýlim, slíbil jsem pátek a to je dneska."

„Jdu se převlíct, ať je Mery spokojená," pokrčila rameny, vzala si své věci ze skříňky a vyrazila za plentu.

„Padne jak ulitá," ozval se zpoza zástěny Roman.

Usmála se sama pro sebe, život jí zase projednou vycházel podle plánu.

O malinko později už se hlásila hlavní sestře v srdci urgentu, ale dnes byl prý i přes ty mrazy klid, takže zatím neměla prakticky nic na práci. Nabídla se tedy, že pomůže s kontrolou nějakých materiálů ve skladu, aby si zkrátila chvíli a Mery už si to mohla odškrtnout jako hotové, ale ani to netrvalo dlouho.

Cestou na urgent ji zarazil Roman, který šel přímo proti ní.

„Budu šroubovat ruku, tak jsem se šel zeptat, jestli se nepřidáš jako asistence?" věnoval jí drobný úsměv a klid který z něho toho dne vyzařoval překročil snad všechna maxima.

„Ráda," přikývla, „Koukat se pod ruce někomu takovýmu mě naučí na atestaci líp než všechny učebnice světa."

„Ále nekecej," zašklebil se na ni, oba zabočili za roh a vydali se k operačnímu sálu

Pořádně vydrhnuté ruce, pečlivá práce a soustředění. Ze sálu byli pryč docela brzy, všechno nasvědčovalo tomu, že po docela nabitém týdnu na urgent zavítal další klidný den.

Když jí skončila služba, necítila se tak zničeně jako obvykle, což bylo dobře. Chvíli počkala, než Roman vyřídí poslední papírování a pak vyrazili směrem ven z města.

„Vždycky mi přišlo divný, že když zatopí povrchovej důl, tak tomu říkají jezero, když technicky je to rybník, ne?"

„Těžko říct," uchechtl se její vysoký společník a urovnal si šálu, „Nesmíš tak moc přemejšlet."

„Se líp řekne, než udělá," pokrčila rameny.

„Musíš občas vypnout, nebo ti z takovejch otázek hrábne," zazubil se ten dlouhán sám pro sebe.

„Když to ticho v hlavě," prohlásila zamyšlená, „Je to docela děsivý."

„Tak teď budeš myslet hlavně na bruslení," řekl a upustil svůj batoh na ojíněný trávník u břehu.

Z tašky přes rameno vytáhla dvě postarší, ale pořád sněhobílé brusle, které si opatrně nazula a pevně zašněrovala. Jemným a plynulým skluzem projela menší oblouk po hladkém a silném ledě. Když se vrátila zpět k Romanovi, byl už na nohou a vypadal nadšeně.

„Roky jsem to nedělal, ale chybělo mi to," pronesl a vyjel jejím směrem.