Kronika Rubavská [Modrý Kód]

-20-

Další, kdo si nutně musel prohlédnout žabkami posetou sádru jako nějaký slavný obraz v Louvru byla Mery a spolu s ní i další sestry stejně jako čerstvě příchozí Roman.

„No, neminula ty ses povoláním?" zazubil se.

„Umím jen ty žáby, ale jsou dobrý, ne?"

„No, nechce mi někdo tady zlomit ruku? Taky chci takový dílo."

Na oplátku se na něj zakřenila a on si přidřepl, aby mohl ještě jednou prohlédnout hochovu ručičku a říct mu, že to má moc hezký.

Jeho rodiče jí ještě jednou poděkovali, přikázali synkovi se rozloučit a zmizeli z urgentu jako když se zapráší.

„Ne, ale fakt, byly roztomilý," usmál se na ni dobrácky Roman, „Když mi nějakou nakreslíš na ubrousek, tak tě zvu na rohlíky k obědu."

„Beru," přikývla.

Roman jí nabídl rámě jako nějaké šlechtičně a oba se co nejvznešenější chůzí vypařili z urgentu.

„Pravda je, že posledních pár dní slušně mrzne," prohlásila a ukousla další sousto z rohlíku.

„Třeba bude zas pořádná zima," usmál se Roman a s významným pohledem jí přisunul ubrousek a podal propisku.

„V to doufám," přikývla, šoupla do sebe poslední sousto a začala kreslit.

„Ale, v Rusku jste určitě měli lepší zimy než jaký já si můžu pamatovat, ne?" zeptala se po chvíli ticha, kdy ji spokojeně přežvykující kolega pozoroval.

„Si piš," zazubil se a podrbal se na zátylku.

V tom okamžiku zazvonil její telefon.

„Počkej, jak jako ne, proč?" zeptala se po chvilce osoby na druhém konci.

„Aha, tak to jo. No, měj se fajn, někdy jindy třeba, pa," rozloučila se a zavěsila.

„Kdo to byl?" zeptal se Roman zatímco ona se vrátila k ubrousku.

„Ale, kamarádka, byly jsme domluvený, že půjdem v pátek večer bruslit na rybník, když bude pořád takhle mrznout, ale nemůže," pokrčila rameny a podala mu ubrousek s malou usměvavou žabkou.

„Týjo, dík," přehrával Roman překvapení a usmál se na ni.

„Hele," začala nejistě, „Nechtěl bys třeba jít ty? Jestli teda bruslíš... Že bychom chvíli to a pak by ses mohl stavit třeba na kafe a něco, pořád ti to dlužím za to přespání."

„Kdysi sem bruslil rád, ale teď ani nemám brusle."

„Tak to by ani nebyl takovej problém, mám nějaký po dědovi, ty by ti mohly být, jestli jde teda jen o tohle."

„Jde přesně a jen o tohle, půjdu rád."

„Tak supr," usmála se.

Oba se pomalu zvedli a vyrazili na příjem, aby byli po ruce v případě potřeby. Vrchní sestra dlouho neotálela a hned jak měla, tak jim přidělila pacienta.