Kronika Rubavská [Modrý Kód]

-18-

„Nechal jsem ti v koupelně ručník, tričko a nějaký kraťasy se šňůrkou v pase, třeba je zvládneš utáhnout tak, aby ti nepadaly," prohlásil Roman, když vešel do dveří jen v kraťasech se sněhobílým ručníkem v ruce a z vlasů mu ještě kapala voda.

Zvedla se a hodlala vyrazit, jenže Roman se otočil ke skříni a její pozornost upoutalo něco jiného.

„Romane?" zeptala se tichounce a pozorovala jeho zjizvená záda, zatímco se na ni otáčel.

„No?" zeptal se, ale žádná odpověď ani nebyla potřeba, protože její překvapený výraz asi říkal všechno.

„To nic není," uklidňoval ji.

„Ale, ty-" pokusila se o odpověď, ale neměla ta správná slova.

„Ne, to je v pohodě, nic zajímavýho," mávl rukou. Ona jako v mrákotách přistoupila blíž a jemně se konečky prstů dotkla kůže na jeho zádech. Byl překvapený, ale neucukl.

„Odkud?" tázala se, „Jak?"

Co nejjemněji přejela po kousku jeho zad. Velké, kdysi asi hluboké rány musely křižovat jeho záda, když po nich zbylo tohle.

„Nechceš o tom mluvit?"

„Radši ne, jednou ti to třeba povím. Ale radši by sis měla jít dát sprchu, přeci jenom je bůhví kolik v noci a oba máme všeho dost."

O asi deset minut později vešla do místnosti v tričku, které měla jako šaty a kraťasech, které se jí podařilo utáhnout, ale na ní podle délky jako kraťasy také úplně nevypadaly.

„Sluší ti to," konstatoval Roman poté, co zvedl hlavu od telefonu a pořádně si ji prohlédl.

„Děkuju, zítra se v tom jdu fotit pro Vogue."

„Až vyhraješ miss, tak mi zamávej do kamery, budu se koukat."

„Jen aby na mě pak nějaká tvoje přítelkyně nezářila, tss," nahodila něco mezi úsměvem a šklebem.

„By žárlila už teď, ale vypadám, že jako nějakou mám?"

„Můžu radši neodpovídat?"

„Velmi diplomatické rozhodnutí," pokýval znale hlavou, „Hlavně mi ale řekni, jestli dobrý."

„Ale jo, dobrý, jak jinak?"

„No, před tvýma dveřma se střílelo a nechali slušnej krvavej rybníček, to lidem obvykle nedělá dobře..."

„Já nevím, já je neznala a vlastně to asi byla spíš náhoda, že se to stalo zrovna u mě, se mnou to nesouvisí. A krve jsem už za těch pár let viděla dost. Není to příjemný, ale budu v pohodě, fakt."

„Dobře, no, ale už mi aspoň věříš, že Ronďák není bezpečnej?"

„Já to vim už od začátku, ale dík za připomínku," usmála se, „Nechceš mi taky něco prozradit?"

„Ne. A nebuď zvědavá," vytáhl koutky do menšího křivého úsměvu, „Prosim."

„Nebudu, slibuju."