Kronika Rubavská [Modrý Kód]

-39-

„To chápu," pravil rozvážně Roman. Dlouhou chvíli pak při chůzi strávili mlčením. Ani jeden si nebyli úplně jisti jak navázat nebo se přenést k jinému tématu, ovšem pokračovat v tomhle už by bylo na každého z nich moc. 

„Chceš se zdržet na kafe, čaj nebo cokoli jinýho, co mám doma?" zeptala se, když už se začali blížit k velkém šedému paneláku, který byl po událostech posledních měsíců oběma důvěrně znám.

„Otázkou je, chceš ty?" odvětil Roman tak, že obrátil otázku.

„Asi, co já vím. Možná bude lepší nebýt sama."

„Tak tím pádem chci."

„To je od tebe hezký, fakt," pronesla trochu zmateně, ale neměla sebemenší důvod se tomu nějak bránit.

„Zítra sloužíš nebo ne?" zeptal se jí.

„Ne, mám volno, takže mi nijak v ničem nebráníš nebo tak, neboj."

„Tím pádem nebojím," usmál se pod vousy, zatímco ona odemykala vchodové dveře.

„Vlastně jsem se nikdy pořádně nezeptal, co děláš ve volným čase?“ tázal se, zatímco rytmickým krokem vystupovali po schodech vzhůru.

„Asi tak nějak nic. Obejduju. Možná.“ usmála se, „Nemám žádný jasný koníčky, občas jdu na výlet, občas se válim celej den u seriálů, někdy čtu, nic konkrétního.“

„Tak i nicnedělání je tak nějak vzato hobby ne?“ pokrčil rameny, zatímco ona strčila klíč do zámku a odemknula.

„Mám tu trochu bordel, tvař se, že to nevidíš,“ pokynula mu a on spolu s ní vstoupil do místnosti.

Jeho pohled upoutal velký černý futrál opřený v rohu u okna.

„Hrála jsem na cello,“ oznámila mu po chvilce.

„A už nehraješ?“

„Nikdy jsem to pořádně neuměla, takže hraním bych to nenazývala, zvlášť ne teď, moc necvičim.“

„Aha,“ vypadlo jen z Romana, zatímco se usadil na židli.

„A co vlastně děláš ve volnu ty?“

„Tak různě, občas chodím běhat třeba. Jak kdy.“

„Co ti můžu nabídnout k pití?“

„Klidně jenom vodu, neřeš to,“ usmál se na ni.

„Mám pivo,“ usmála se na něho, „Jenom tmavý teda.“

„Tak to bych si i dal, jestli ti to nějak neudělá čáru přes rozpočet, protože asi bude pro někoho konkrétního, ne?“

„Měl se tu stavit bratránek, ten tmavý pivo rád, ale nakonec to musel odložit, navíc by to přežil i bez něj. Takže pivo,“ rychlým plynulým pohybem otevřela lednici a vytáhla lahev, načež ji bez námahy otevřela a spolu se sklenicí ji postavila před Romana na stůl.

„Skleničky ti špinit nebudu, jestli neva.“

„Samozřejmě, že ne,“ zasmála se a usedla naproti Romanovi.

„Tak jo, zajímavá otázka, třeba... Nějaký oblíbený místo? Kdekoli na světě...“

„Tyvado, to je složitý,“ zarazila se.

„Ale noták,“ pobídl ji a lokl si piva.