Kronika Rubavská [Modrý Kód]

-49-

„Já vím, že tohle je bezpodmínečný a nikomu to neřeknu... Ale, Emo, můžu tě prosím nějak nenápadně vyšetřit nebo zkontrolovat aspoň. Znáš to... Brýlový hematom, suspektní fraktura baze..."

„Ale jenom tohle?" zeptala se s obavami.

„Je to na tobě, ale na tomhle bych trval."

„Děkuju, Romane..."

„Hele, sednem si, jo?" pokynul k posteli a oba se usadili.

„Budu muset vyrazit do práce, protože přijít do služby pozdě úplně nemůžu. Ale ty nevím jestli máš dneska sloužit... Víš jak to myslím..."

„Budu sloužit," prohlásila překvapivě odhodlaně a Romana by ani nenapadlo ji přesvědčovat o opaku, „Jinak bych na to nepřestala myslet... Potřebuju to vyhnat z hlavy."

„Ale buď na sebe opatrná, ano?" požádal ji jemně.

Místo odpovědi jen beze slov přikývla. Oba se zvedli, oblékli, ona vzala do ruky svůj batoh a vyrazili ven. Roman ji beze slov svými kroky navigoval k jeho autu. Otevřel jí dveře na straně spolujezdce a ona nastoupila. O chvíli později se usadil na místo vedle ní a plynule nastartoval.

„Tady na týhle křižovatce mě v autoškole z málem někdo naboural," prolomila Ema konečně ono lehce napjaté ticho.

Dorazili do nemocnice. Na lékařáku si jen přes bílý rolák, který už měla na sobě navlékla modrý svrchník a rychle vyměnila džíny za bílé kalhoty jaké nosili skoro všichni ostatní.

Chvíli na to přebrala s Romanem pacienta. Mladý muž po pádu z kola. Po rychlé prohlídce jej odvezli na rentgen a ona s Romanem zůstala na boxu sama.

„Můžu?" zeptal se a naznačil jí, že má usednout na okraj lůžka.

„Já myslím, že v pohodě," usmál se na ni smutně, když jim sanitáři přiváželi pacienta zpátky z vyšetření.

„Hele, zůstaneš ještě u mě dneska, žejo?" zeptal se jí na konci služby.

„Jestli nebudu překážet..."

„Ty nikdy, natož v týhle situaci... Nechtěl bych tě nechat jít domů samotnou."

„Mohli bychom se tam cestou stavit pro nějaký čistý oblečení a tak? Protože, no, chtělo by to..."

„Je mi to jasný," přikývl.

Rozloučili se s Mery a společně opustili nemocnici. Do tváří jim vál chladný půlnoční vánek. Nasedli do auta a Roman vyjel směrem na Ronďák.

„Já to zvládnu, nemusíš se mnou..." snažila se ho přesvědčit, když se jal vystoupit také.

„Prosimtě, pojď, co kdyby tam zas někoho zastřelili," zašklebil se na ni, protože to se také dobře mohlo stát, nebylo by to poprvé.

Začali stoupat do schodů. Klidným krokem, hezky zvolna. V šeru nefunkčních zářivek na chodbě se proti nim vynořila silueta muže.