Kronika Rubavská [Modrý Kód]

-48-

„Jenže jak se o tebe nemám bát, přijdeš uprostřed noci, vyděšená a pak tě ráno vidím, jak schováváš tu modřinu, moncla, dost možná brýlovej hematom... Jsi si jistá, že jsi v pořádku?"

Jen tam tiše seděla a upírala na něho pohled, zatímco jí z očí tekly slzy.

„Já bych ti hrozně rád pomohl, ale nevim jak..."

„Doprdele, detaily nechme stranou. Znásilnění?" ulevil si a zkrátil všechny své myšlenky až příliš rychle na stručnou ano či ne otázku.

To slovo se jí zařízlo hluboko do kůže, všechno to nabývalo mnohem plnějších barev a významu, když to někdo vyslovil nahlas. Její tichý, ale přesto výrazný pláč, a jak se třásla, to byla pro Romana jasná odpověď.

Nic neříkal, nevěděl, co má říct. Doufal ve všechny mýlky světa, nějaké nadpřirozené vysvětlení, aby si nemusel přiznat, co se mu stalo před očima.

Otřela si oči a tváře do rukávu, načež už jen naprosto nepřítomně pozorovala své dlaně.

„Ale já se nebránila," zašeptala sotva slyšitelně a znova propukla v pláč. Roman měl pocit, že ho prošpikovali nějakým dlouhým nožem skrz naskrz.

„To není tvoje chyba,"  řekl, položil si hlavu do dlaní, načež se znovu narovnal a nenápadným gestem jí nabídl objetí.

Pomalu se postavila na nohy, on také a padla mu do náručí. Brečela s obličejem zabořeným do jeho hrudníku, zatímco on ji pevně svíral rukama. Chtěl ji pohladit po zádech, ale ucítil, jak trochu ucukla. Nejspíš bolestí.

Sklonil svou hlavu a zabořil se do jejích měkkých sametových vlasů. Měl pocit, že bude také brečet, zároveň v něm vřela krev.

„Emo?" zašeptal.

„Ano?"

„Bude to dobrý, věř mi."

Dýchala jen povrchně a rychle, skoro lapala po dechu a on cítil, jak se v jeho náručí třese. Už jí chtěl znovu konejšivě hladit po zádech, ale na poslední chvíli se zarazil. Nechtěl jí působit bolest. Slyšel její slabé vzlyky a vdechoval její vůni.

Jako kdyby zamrzl na chvíli v čase, přemýšlel, chtěl jí nějak dokázat, že je v bezpečí, že už všechno bude v pořádku, utěšit ji. Nakonec zpřetrhal veškeré návaznosti myšlenek a obav, aby jí ještě víc neublížil. Rozhodl se jednat jak to cítil.

Velmi lehce a zjemna ji políbil do jejích vlnících se vlasů. Dal jí času kolik potřebovala, než se sama trochu srovnala s realitou. Než se přestala vyděšeně třást a už jí jen tiše tekly slzy po tvářích.

„J-je to- Zůstane to jen mezi náma, žejo?"

„Samozřejmě, nic jinýho by mě ani nenapadlo," pronesl uklidňujícím tónem.

„Děkuju," zašeptala.