Kronika Rubavská [Modrý Kód]

-1-

Dveřmi vkročila na urgentní příjem drobná dívka v sáčku a zamířila si to rovnou k hlavní sestře.

„Co potřebujete?" Usmála se na ní mile vrchní sestra.

„Mohla bych mluvit s primářem?"

„Jistě, můžete mi jen říct, co mu chcete?"

„Jsem tady nová, měla bych dneska nastoupit, pan primář říkal, ať se za ním zastavím."

„Jé, pardon," začala se smát „slečna Procházková, že?"

„Ano prosím," zasmála se také.

„Tak běžte, kde má kancelář víte, ne?"

Dívka jen přikývla a svižným krokem pokračovala v cestě. Cestou málem narazila do vysokého muže.

„Pardon," omluvila se.

„Promiňte," pronesl ten šedovlasý dlouhán se silným ruským přízvukem a pokračoval ve spěchu.

Lehce zaklepala na šedé dveře primářovny, odkud se obratem ozvalo:

„Dále!"

„Dobré ráno."

„Dobré," usmál se na ni Bojan „hodně štěstí tady. Každopádně, kdybys cokoli potřebovala, přijď," popřál jí.

Oplatila mu úsměv a vyrazila plná odhodlání na lékařák. Ve skříňce označené nalepovacím papírkem s jejím jménem si vyzvedla svůj mundúr a rychle se převlékla. Přicvakla si jmenovku a vyrazila zpět na příjem.

„Jsem zvědavá na tu novou," zaslechla jednu z doktorek jak mluví na toho vysokého muže s ruským přízvukem.

Jen ji hlavní sestra zahlédla a už si k ní udělala cestu. Vysvětlila jí, že ji zavolá, až bude čas.

V tu chvíli vešli záchranáři s lůžkem.

„Doktor Valenta, doktorka Procházková, box dva," ozval se její silný hlas a v tu chvíli už jejím směrem pospíchala nejen ona, ale i starší muž v modrém.

„Tak co to máme?" zeptal se.

„Tomáš Novotný, jedenáct let, otevřená zlomenina lýtka. Upadl, když si hrál s kamarády. Jinak je v pořádku, špatně mu nebylo, takže na otřes mozku to nevypadá."

„Jedem," pokynul doktor Valenta.

„Takže pojedete na rentgen. A pak to nějak dáme dohromady," oznámil.

„Vy jste nová?" zeptal se jí.

„Ano, mám před atestací," přikývla.

„Dobře, jak vám mám říkat? Křestním? Nebo bude lepší 'Doktorko Procházková!'?" poznamenal z legrace.

„Pokud Vám to nevadí, klidně mi tykejte," usmála se na něho.

Lehce pokývl a v tu chvíli už dorazila sestra s výsledky rentgenu. Přímo výstavní zlomenina se rýsovala na černém pozadí snímku. Valenta ještě zkontroloval, že cítí prsty na nohou.

„Jdeme se mejt," pronesl a s brunetkou v závěsu vyrazil směrem k umývárně.

Zatímco si oba myli ruce, anesteziolog připravoval hocha k uspání.

„Jaké zaměření sis vybrala?" zeptal se jí.

„Traumatologii, ale později snad kardiochirurgii," usmála se na něho mile a pomalu si natáhla první rukavici.

„Tak to se vám tu bude líbit."

„Proč?"

„Máme tady jednoho perfektního."