Kronika Rubavská [Modrý Kód]

-43-

Probrala se tak kolem desáté večer. Vlastně jí ani nebylo úplně jasné, kdy šla spát, ale nejspíš prostě vypnula někdy po poledni. Notnou chvíli zvažovala, co bude dělat, neboť už se jí nechtělo spát, potřebovala se trochu unavit, aby před odpolední službou ještě něco naspala.

Nakonec se, i přes relativně podrobnou úvahu, rozhodla, že pokud ji na Ronďáku nezabili ve dne, neučiní tak ani v noci. Navíc do nejbližší slušné čtvrti to bylo pět minut rychlou chůzí... Popravdě netušila z jakého důvodu dospěla k tomu, že půlnoční procházka je nejlepší nápad, který v posledním týdnu měla, ale odhodlaně si oblékla košili, džíny, mikinu s kapucí a přes to kabát, podle jejího názoru nejvhodnější oblečení pro takovou situaci.

Nazula kecky a vydala se do žlutooranžového světla sodíkových výbojek. Ulice byly tišší, než je kdy zažila,  zamrzlé kaluže na chodnících odrážely rozmazanou noční oblohu. Bylo chladno. Takové ticho, že mohla slyšet svůj tep, mráz jí z toho šel po zádech. Hlavou se jí honily myšlenky na klid před bouří a rychlým tempem mířila pryč z Ronďáku tou nejkratší možnou cestou.

Zanedlouho se octla v ulicích, které normálně považovala za klidné a bezpečnější, avšak dnes v noci zde bylo absolutní ticho stejně jako na Ronďáku. Dlouhé desítky minut strávila ostražitým bloumáním po Rubavě. Za celou tu dobu až na několik neškodných opilců nepotkala živé duše. Přinejmenším ne střízlivé duše. Došla až na okraj čtvrti, kde bydlel Roman. Byť celou dobu bedlivě sledovala své okolí, vlastně si neuvědomovala jak daleko došla.

Otočila se na podpatku a s jemným zívnutím doprovázeným obláčkem páry od úst se vydala nazpět. Neběžela, ale přesto byla překvapená, jak rychle jí cesta uběhla, když za ní bouchly vchodové dveře. Přeci jen nechala Ronďák tam venku. Už žádné návaly adrenalinu, když někde zašustilo křoví nebo musela minout opilce, či projít úzkou ulicí, kde se necítila nejlépe.

Ty zrezlé dveře sice neměly funkční ani západku, ale i tak tvořily jakousi hranici mezi nebezpečným světem tam venku a ní. Pomalým krokem se vydala po ledových kamenných schodech vzhůru. Kdesi ze sousední větve chodby se ozval šramot, ale nevěnovala mu příliš velkou pozornost, mohla to být kočka, mohlo to být cokoli. V patře nad ní začaly dunět něčí kroky. Klidně pokračovala v cestě do schodů, načež zabočila na stranu svého bytu.

Strčila klíč do zámku a odemknula.

„Hej ty!“ ozval se za ní hlas.

„No?“ otočila se ve dveřích, místo toho, aby se ihned zabouchla vevnitř. K jejímu neblahému zjištění byl onen muž výrazně blíž, než by se jí líbilo.