Kronika Rubavská [Modrý Kód]

-44-

- TW! Varování na úvod. Znásilnění a hatespeech proti LGBT+ lidem. Nic příliš grafického, ale prosím čtěte s rozumem, pro jistotu. -

Bylo něco po půlnoci a ten muž stál tak nepříjemně blízko, že cítila pach lihu z jeho úst. Strnula, strach jí zakazoval vnímat, zbrzdil přemýšlení, jediné, na co v téhle situaci zvládla myslet, byl útěk.

Pokusila se za sebou zavřít dveře, ale neměla šanci. Držel je a ona byla ve značné silové nevýhodě.

„Musíme si promluvit," pronesl a zapřel se druhou rukou o futra.

Nasucho polkla, ale nic neříkala. Strnule stála na místě, byla zatlačená do kouta, bez možnosti úniku.

„Co ses to rozhodla provést mýmu synovi!?" zakřičel prudce a ona jen cítila drobné kapky dopadající na její obličej. Prskal. Její žaludek udělal kotrmelec.

„Co si jako myslíš, že je v pohodě bejt zasraná buzna! Cos mu to nakecala! Ty čubko!" strčil do ní, zavrávorala a musela o několik kroků ustoupit, aby nabrala rovnováhu. Poznávala ten křik.

„Děláš si ze mě prdel?!" práskl za sebou dveřmi a její poslední mizivá šance na únik se rozplynula. Nebyla schopná jakékoli odpovědi, cítila, že cokoli namítnout a říct je fyzicky nemožné.

„Jseš jedna z nich, zkurvená duhová! Očividně potřebuješ poučit o tom jak funguje anatomie! Máš jebat s chlapama, ne se ženskejma!"

Srazil ji k zemi a chytil pod krkem. Neměla se jak bránit. Byla bezmocná a její vlastní tělo ji odmítalo poslouchat. To chabé málo na co se její svaly zmohly, bylo naprosto k ničemu.

Z dlouhého nekonečného agonického transu, kdy jí hlavou vířilo nesčetné množství nerozšifrovatelných myšlenek nebo naopak naprosté ticho, ji probralo až prásknutí dveří.

Pálila ji tvář a cítila dutou bolest na mnoha místech těla. Všechna ta opravdová bolest se jí zdála jen jako, zahalená mlhou, možná že to ani nebylo její tělo, byla jen vnější pozorovatel, jen četla myšlenky. Tohle nemohla být ona sama.

Pod sebou cítila tvrdou a chladnou plovoucí podlahu. Chvíli přemlouvala své tělo ke spolupráci, nakonec se posadila a opřela o zeď. Pozorovala ten chaos. Pár utržených knoflíků z košile se válelo na zemi.

Chvíli tam jen bezmyšlenkovitě seděla. Její mozek nedokázal zpracovat situaci. Její pohled se po dlouhé chvíli koukání do neznáma zaostřil na její boty, které si stihla ještě ve dveřích zout. Poslední moment jejího normálního předvídatelného života.

Chtěla pryč. Jediná myšlenka, která nabývala na síle. Necítila se tu už v bezpečí. Musela pryč. Nevěděla kam, ale musela. Po chvíli zdvihla svůj telefon k uchu, vlastně neměla jinou možnost než tohle.

Chtěla brečet a řvát, ale neměla sílu a slzy jako by jí už došly. Zbyla tu pustá, necitelná. Jen tělo, zdálo se. Chlad.