Kronika Rubavská [Modrý Kód]

-38-

„Nemusí," pravil Roman, „Někdy prostě věci nefungujou a nejdou podle plánu."

„Pravda," přikývla tiše se zachmuřilým výrazem.

Roman do sebe jen tiše vyklopil zbytek obsahu kelímku.

„Jaký je teda naše rozhřešení?"

„Těžko říct," odvětil a dal si ruce do kapes.

„Co z toho teda aspoň plyne pro nás?"

„Že jsem na tebe stejně moc starej," zasmál se.

„Když myslíš..." odmlčela se, „Dědo."

„Tos neřekla," usmál se na ni.

„Možná..."

„Každopádně to asi teď a tady nemůže fungovat."

„Tak aspoň zase dobrý mezi náma?"

„Určitě," přikývl.

„Někdy mi třeba povíš víc, ale teď mi pověz něco veselejšího, jo?" požádal ji po chvíli příjemného ticha.

„Nic mě nenapadá, ale začíná mi bejt přeci jen trošku zima."

„Doprovodím tě domů?" položil Roman otázku, která ale zněla spíš jako pouhé konstatování faktu.

„Trefíš už asi, co?"

„To se mi vrylo takovým způsobem, že si to neumíš představit."

Chvíli šli volným krokem a Ema už začínala cítit, jak jí mrzne nos.

„Já normálně nebejvám tak zvědavej," začal Roman.

„Chceš to slyšet celý, jak to všechno bylo?"

Místo odpovědi jen přikývl.

„Tak jo, ale nemám páru jak začít, přeci jenom to normálně nevyprávím na potkání."

Podíval se jí do očí, takové skoro až prohlédnutí do duše, nevěděl, jak na to reagovat, úplně si ani nebyl jistý proč to chce vědět, ale chtěl.

„Byli jsme spolu roky, tím myslím už od střední... Mýho profesora si pamatuješ ne? Jak se ptal jestli lepší než posledně..."

Následovalo jen stručné kývnutí hlavou, protože to byla stejně spíš jen řečnická otázka.

„Tak ten mě tehdy potkal, když jsem na tom byla nejhůř. Ono se to tehdy nestalo někde u nás, on byl tehdy na stáži v Hamburku, byl datovej analytik, programátor, až moc chytrej asi. Další den se měl už večer vracet. A pak mi z ničeho nic volá jeho sestra, co se stalo, srazili ho autem nějaký blbci, co ujížděli policajtum. Na místě mrtvej, nikdo to nemohl čekat. A já najednou zůstala sama se zásnubním na ruce."

Její oči se začínaly trochu lesknout, očividně proti její vůli. Svojí dlouhou ruku položil kolem jejích ramen a zlehka si ji přitiskl, zatímco pokračovali v pomalé chůzi.

„Dva dny na to mě vyhodili od zkoušky. Nevím proč jsem tam tehdy šla, já už sice byla naučená, ale rozhodně jsem nebyla ve stavu, kdy bych fungovala. Absolutní zhroucení prostě. A pak jsem jela večer domů, to jsem potkala profesora a on naléhal, ať mu to vyklopim. Nakonec jsem dodělala školu a z Prahy vypadla tak rychle, jak to jen šlo. Nechtěla jsem tam zůstávat. A dál už to v podstatě znáš."