Kronika Rubavská [Modrý Kód]

-23-

Dlouho do tmy se ještě bavili o všech možných i nemožných věcech, jejich konverzace pozvolna plynula a oba se výtečně bavili. Když se pak už vážně opozdilo, nabídla mu, že může zůstat u ní, ale on odmítl.

Vyrazil chladným pozdním večerem na poslední autobus, který odtamtud odjíždí a z ulice jí pak ještě znovu na rozloučenou zamával nahoru do oken, kde se pořád ještě svítilo. Zamávala nazpátek, ale stejně neměla pocit, že by to mohl vidět, spíš si to prostě jen domýšlel.

Ledový mrazící vítr se proháněl ulicemi i poté, co vystoupil z autobusu a vydal se k sobě domů. Na chvíli zvažoval, že by se ještě zdržel v nějakém podniku, třeba jen na pivo nebo dvě, ale nakonec to zavrhl. Byla mu zima a po tom všem, co dneska stihl se vlastně těšil do postele.

Vkročil do svého ztemnělého bytu, rozsvítil si. Na chvilku se zdržel v koupelně a dal si rychlou sprchu, ale pak už si oblékl trenýrky a plácnul sebou o matraci.

Často před spaním přemýšlel, ale dneska na to opravdu neměl chuť. Nechtěl zase znova řešit svoji situaci, rozbíjet ji na drobné dílky a pak rozebírat a zase skládat, aby zjistil, že nemůže fungovat jako normální člověk. Většinou mu to ani nevadilo, ale čas od času to prostě byla překážka, která ho štvala.

Jeho hlava jemně klesla ještě o kousíček hlouběji do měkkého polštáře a on se svými myšlenkami vydal kamsi do neurčita. Jejich směr teď řídily všemožné sny a představy, které byly divočejší než cokoli, co by vymyslel on sám.

Někdy okolo čtvrté ranní se probudil s výkřikem na rtech. Několik kapek potu mu stékalo po spáncích a cítil, jak se celé jeho tělo jemně třese, nejspíš strachy.

Takhle se obvykle budil ze snů, které mu připomínaly jeho útěk z Ruska. Nebo spíš důvody jeho útěku. Dneska ale bylo něco jinak, na jeho místě nebyl on sám. Slyšel jiný křik, jiná záda se prohýbala a krvácela pod hvízdajícím koncem biče a jeho údery.

Byla to ona. Ema. Viděl a slyšel ji jak trpí. Jak se její drobné tělo svíjí pod údery. Snažil se zamyslet a přijít na to, proč se mu zdálo zrovna tohle, ale nemohl najít jediný kloudný důvod, proč by jeho podvědomí mohlo vymyslet něco takového. Na nic nepřicházel. Ema s jeho útěkem neměla pranic společného, dokonce o něm ani nevěděla.

Pokrčil tiše rameny a usoudil, že to bude tím, kolik času s ní poslední dobou trávil. Přetočil se na opačný bok a zase po chvíli poklidně usnul.