Kronika Rubavská [Modrý Kód]

-45-

„Áno, potřébujete mě, Mery?“ ozval se do telefonu rozespalým hlasem Roman.

„To jsem já,“ skoro zašeptala.

„Emo?“ zeptal se, byť odpověď byla jasná.

„Já vím, že jsem tě vzbudila, ale mohla bych, prosím, u tebe do rána zůstat?“

„Co se děje?“ ozval se z druhého konce ruský přízvuk, který vynikal více než jindy.

„Můžeme to neřešit?“ zkusila to. Bylo jasné, že se jí zeptá, ale ve chvíli, kdy se její třesoucí ruce pokoušely nahmatat správná místa na displeji, ji to ani nenapadlo.

„Mám tě někde vyzvednout?“ zeptal se už značně probuzený.

„Ne, dobrý,“ zalhala, tak trochu i sama sobě.

„Tak pak zavolej nebo zazvoň,“ pronesl s lehce zmateným podtónem.

„Děkuju,“ odvětila a zavěsila hovor.

Posbírala veškeré zbytky své vůle a vztyčila se na nohy. Popošla k šatní skříni. Pomalu se oblékla. Navlékla se do roláku, jelikož pohled na svůj krk nebyla věc, kterou teď chtěla podstoupit.  Navrch si navlékla tu nejteplejší mikinu, co vlastnila. Po hmatu si urovnala vlasy a při letmém pohledu do zrcadla otřela zaschlou krev z natrženého koutku a pod nosem kouskem kapesníku.

Drapla svůj batoh, který se válel v koutě, obula se a vyrazila pryč odtamtud tak rychle, jak to jenom bylo možné.

Běžela ulicemi noční Rubavy, ledový vzduch ji štípal do tváře a v očích cítila slzy. I pro ni samotnou bylo překvapení, že brečela, protože se jí to zdálo ještě před chvílí fyzicky nemožné.

Cesta se zdála být nekonečnou a najednou jako by měla a najednou už byla jen několik kroků od toho správného vchodu.

Z hloubi kapsy vytáhla kapesník, jemně si otřela slzy a stiskla knoflík vedle něhož stálo napsáno Roman Vilkin. Za moment na to vchodové dveře zabzučely, ona je otevřela a vkročila.

Stál opřený o futra a čekal na ni.

„Je všechno... V pohodě?“ zeptal se, jen se mu začala přibližovat.

„Ahoj,“ pozdravila, pokrčila rameny a pokusila se o chabou imitaci úsměvu.

„Pojď dál,“ pokynul jí a na nic se raději neptal.

Sklonila se a rychle rozuzlovala své tkaničky, načež si zula boty ještě při překračování prahu, aby mu zbytečně netahala domů špínu. Odložila je pak podél stěny v miniaturní předsíňce. Jako správný gentleman jí pomohl vysvléknout kabát.

Při tom ji ale trochu natlačil ke zdi. Měla pocit, že asi pukne, neopodstatněný strach z té blízkosti. Její racionální mysl ji ale uklidňovala, byl to přeci Roman. Dost možná v celé Rubavě by si normálně nepřišla víc v bezpečí.

Uvědomila si, jak ji pozoruje, očividně už si všiml, jak je rozrušená.