Kronika Rubavská [Modrý Kód]

-2-

Opatrně mu odsávala krev z operačního pole, aby lépe viděl na šrouby a jiné zpevňovací dílky, kterými mu kost stabilizoval.

„Výborně," oddychl si „chceš mu to zašít, nebo to mám udělat já?"

„To bych měla zvládnout," usmála se na doktora Valentu a převzala od sálové sestry jehlu.

Pomalu a pečlivě, steh za stehem mu zašívala nohu. Pod kůží mu jemně mizela očka chirurgické nitě. Šlo jí to výborně. Za chvíli už měla hotovo a jak Valenta sám poznamenal, bylo to perfektně udělané, možná ani on by to takhle obratně nesešil.

Umyla se, usušila si ruce a raději už z operačního sálu vypadla. Skočila se na lékařák napít a pak vyrazila na příjem.

„No, pořádně jsem se ještě nepředstavila," usmála se na hlavní sestru, která seděla za stolem a pozorovala ji.

„Moc ne, každopádně, říkej mi Mery."

„Ema," podala jí ruku.

„Chceš představit už teď, nebo to zvládneš sama?"

„Zvládnu za běhu kapitáne," prohlásila z úsměvem a naznačila, že salutuje.

„Dobře poručíku, máme příjem."

Vyšla směrem k záchranářům. Pokynula jí, aby se přidala, to už k nim mířil i ten vysoký muž, o kterého se před asi hodinou málem přerazila, ne že by za to ale mohl.

Převzali pacienta a oba uháněli na box. Po krátkém vyšetřování, které v bleskové rychlosti vykonal v podstatě sám ten šedovlasý dlouhán už bylo rozhodnuto.

Jeli urychleně na sál, protože museli zajistit natrženou slezinu. Vešla do umýváren, které byly zatím ještě prázdné a pustila vodu z kohoutku. O chvíli později vešel i onen doktor.

„Ještě jsme se nepředstavili," navázal konverzaci „jsem neurochirurg, doktor Vilkin, ale říkej mi Romane."

„Procházková, Ema, jednou budu doufám kardiochiruržka," odvětila od umyvadla „Ruce si předpokládám podáme jindy."

Také se na ni usmál a začal si pořádně mýt ruce. Oba si nasadili rukavice a vydali se vstříc krvi a slezině.

Trvalo to podstatně déle, než oba čekali, ale pacient byl stabilní, takže to byla vcelku klidná operace. Všechno dokončili a vrátili se zpět do umývárny. Ona se zhluboka nadechla a vydechla. Poté sundala rukavice a chrstla si do obličeje trochu studené vody.

„V pohodě?" ozval se zpoza jejích zad ruský přízvuk.

„Jo, dobrý."

„První den?"

„Jo," pronesla a po tvářích jí stékala voda.

„Romane?"

„No?"

„Promiň, že jsem tě ráno málem porazila," usmála se nervózně.

„Nevadí, to všechno je v pohodě. Spíš jsem zvědavý, proč je taková doktorka po operaci nervózní."

„Nejsem zvyklá operovat, navíc dneska už je to druhá."

„Ale zašívat umíš perfektně."

„Díky."