Kronika Rubavská [Modrý Kód]

-34-

Sníh stihl ještě jednou napadnout a roztát, jak už tak bylo zvykem. Ale den před Vánoci začalo docela výrazně mrznout a hustě chumelit. Rozvážným krokem kráčela směrem k nemocnici, v tašce úhledně zabalený balíček, bylo třiadvacátého ráno, ještě tma, den každoročního Vánočního shromáždění Rubavského urgentu.

Vkročila do dveří a vrchní sestra jí rovnou sdělila, že se má urychleně převléknout a střídat Sašu Růžičkovou na boxu dva. A Meryino slovo je zákon, takže se urychleně převlékla do bílého a bleděmodrého a poklusem vyrazila zpět na příjem.

Služba byla dlouhá, ale i přes počínající sněhovou kalamitu byl relativně klid a o vážné zákroky byla nouze, což všem dělalo velkou radost, neboť to znamenalo, že jejich každoroční posezení nebudou muset zrušit.

Asi kolem páté odpoledne vrchní sestra požádala sanitáře, jestli by krabici se stromkem nepřenesli z lékařského pokoje do bufetu, který byl od dnešního poledne na pár dní zavřen. Pak tam poslala ji i doktora Hlinku, kterým už skoro končila služba, měli ho za úkol postavit na jeden ze stolů někde u kraje místnosti a následně jej nazdobit tím, co najdou v krabici.

Šlo o vcelku vysoký stromek a tak si zprvu s Prokopem počínali spíš jako Pat a Mat, ale nakonec se jim práce povedla a mohli hrdě prohlásit, že rudé ozdoby všemožných tvarů i řetěz se světýlky, stejně jako lesklá špička, vše bylo na svých místech.

Dostala pak na starosti nějakého staršího pacienta, který si ale patrně jen narazil ruku, když upadl z jediného kluzkého schodu před panelákem, cestou na nákup. V podstatě šlo jen o vyšetření, která prokázala, že je všechno v nejlepším pořádku a pána mohou téměř obratem pustit domů. Když pak šla zpět na lékařák uvařit si hrnek teplého čaje a míjela bufet, viděla jak tam Roman spolu s doktorem Valentou přesouvají stoly a sundávají z nich židle.

Byl to její první večírek, ale vypadalo to, že všechno bude skvělé, už jen proto, že to řídí jejich schopná vrchní.

Venku za okny ještě pořád hustě chumelilo, ale zdálo se, že nejsilnější vánice pomalu ustává. Zalila sáček čaje horkou vodou a zasněně pozorovala hustý bílý prach, který pokrýval zem i budovy všude okolo.

Převlékla se do civilního oblečení, neboť její služba už byla u konce a přečesala si vlasy z culíku do nízkého drdolu. Měla na sobě džíny a svůj nejteplejší svetr ve kterém vypadala jako měkkost sama. Vzala ze své skříňky ten drobný balíček v papíru s hvězdičkami a vyrazila do bufetu, aby jej mohla položit pod stromek tam, kde se už všichni pomalu shromažďovali.