Kronika Rubavská [Modrý Kód]

-50-

Nemusel ji ani sledovat očima, aby zpozoroval, jak nezvykle znervózněla. Instinktivně natáhl svou levou ruku kolem jejích ramen a přitáhl se trochu blíž k ní. Střelil pohledem po oné osobě, jejíž zvídavý pohled z nich v tu chvíli sklouzl.

Byť ho těsně míjel on a nikoli Ema, cítil jak se v jeho držení začíná třást a zrychluje krok. V momentu, kdy se blížili jejímu bytu už pomalu běžela.

Rychle odemkla a bleskově za nimi zabouchla dveře, které ihned na to zamknula.

Roman jen nehybně stál na místě, překvapený, uvědomoval si, co se dělo a pozoroval každý její pohyb. Zastavila se a naprosto zbledla, dýchala prudce a mělce, vypadala, že se za chvíli asi sesype.

Natáhl své ruce a přivinul ji do pevného objetí.

„Bude to v pohodě," zašeptal.

Jeho uklidňující hlas a pevné sevření bylo to jediné, co ji v rámci absolutní paniky drželo na zemi.

„Podívej," šeptal, „Zkus si uvědomit pět věcí, kterých se můžeš dotknout a jaký je to pocit..."

Sama tyhle psychologické rady moc dobře znala, ale to s jakým klidem ji Roman záchvatem paniky a touto meditací provázel, to byla úplně jiná věc.

V něm samotném se ale místo uklidnění vzpouzely emoce, byl na pokraji toho, aby vyběhl a dohnal ho. Věděl, skoro se začínal bát sám sebe, protože byl na pokraji ochoty toho muže, tu odpornou bytost, nepěkně zmrzačit. A to by nebylo k ničemu dobré. Navíc cítil, že ji nemůže pustit.

Byla tak drobná, křehká a vlastně nádherná. Svíral ji a to ji drželo na nohou celou tu dobu. Ovšem on sám měl dojem, že snad nic neváží.

Po několika minutách se od něho oddálila a přešla místnost, aby se usadila na okraj postele. Vzpomínky z včerejšího večera se jí živě vracely. Byla chyba sem chodit, špatné rozhodnutí, však mohla pár dnů ještě nějak přežít v Romanově oblečení...

Když se oklepala, ohlédla se na Romana, který už seděl po jejím pravém boku.

„Můžeš u mě zůstat jak dlouho jen budeš chtít."

Byla mu neskutečně vděčná. Věnovala mu úsměv jako poděkování. Byl sice lehce ubohý, ale v její situaci by těžko bylo někomu do smíchu.

Napřímila se, vytáhla zpod postele cestovní batoh a začala do něj ze skříně skládat oblečení.

Jen obdivoval s jakou zručností a cvikem pak bleskově utáhla popruhy. Zvedl se a šel si od ní krosnu vzít.

„Počkej," prohlédla na něj překvapeně, „Ti nebude, musel bys to nést v ruce, oproti mně jsi tak nějak trochu moc ramenatej."

Uvědomil si, co mu říká a musel se sám pousmát nad zbrklým pokusem o reakci. Nakonec jí batoh přizvedl, aby se jí lépe nandaval a ona po jeho boku za chvíli opustila svůj byt.