Kronika Rubavská [Modrý Kód]

-11-

„Otřes mozku nemáš," usmála se nad výsledky vyšetření „ale stehy jsem slíbila, takže budou."

„Kolik?"

„Jen tři, chceš to umrtvit?"

„Radši..."

S Honzou všechno připravili a ona začala pečlivě vyšívat.

„A druhej..."

„Nech toho."

„Necukat, pane, nebo to budete mít ošklivý."

Usmála se a postupně dodělala, co bylo třeba. Pak se zvedla a odešla. Prošla chodbou a na lékařáku se posadila. Jen seděla a koukala do zdi. Netušila, co se vlastně stalo, proč s tím klukem tak dobře vychází, vlastně vůbec nic. Ale musela mu nějak pomoci.

„Hele, máš v neděli volno?" zeptala se ho a vyndala mobil z kapsy.

„No, nejspíš, proč?"

„Ráda bych tě seznámila..."

„S kým?"

„S jedním chlapem, moh' by ti třeba pomoct."

„Dobře, no. Vlastně ti to za tohle dneska i dlužím."

„Jestli nechceš..." po jeho přikývnutí zvedla mobil k uchu.

„Hezkej podvečer přeju. Mohla bych prosím mluvit s Danem?" ticho které přerušilo její hovor za chvíli opět ustalo „Díky moc."

„No, ano, já," zasmála se „jednoduše jsem se teď seznámila s klukem, kterej by asi potřeboval pomoct a tak jsem usoudila, že bys mohl... Prostě zvu Tě v neděli na oběd."

„Jo? To by bylo skvělý... Jasně, jo, pak Ti ještě zavolám. Vážně děkuju moc, užij si večer!" už to vypadalo, že to položí, ale ještě šeptem dodala „To bylo úchylný naschvál a Ty to víš."

„Tak to prej platí, v neděli tě tak nějak ve dvě čekám," usmála se doširoka.

„Děkuju."

„Já skočím dodělat nějaký ty papíry, abychom mohli dom'."

„Fakt díky," usmál se na ni.

„Vážně není za co."

Rychlým krokem vyrazila za Mery, aby spolu dořešily všechno potřebné. Vyzvedla Tomáše a rozloučila se se všemi ještě jednou. Vlastně by ho neměli pustit domů, ale i pořádkumilovná Mery je občas nakloněna tomu něco ošidit, obzvlášť v takových případech.

„Tak, jak se cejtíš?" optala se ho pro jistotu, když už za tmy kráčeli nazpět.

„Je to dobrý, dík. Co jsem dlužnej?"

"Nic, já ráda. Myslíš, že to nějak urovnáš?"

„Snad, předpokládám, že táta už není doma, takže by se to mohlo nějak promlčet."

„Držím pěsti," usmála se a naznačila pěst mezitím, co odemykala vchodové dveře.

„Děkuju, vážně moc. A v tu neděli se těším," usmál se na ni vděčně a zaklepal na dveře bytu.

Ona mezitím nenápadně vešla do dveří toho svého a pozorovala, co se bude dít. Vyšla jeho máma a vystrašeně si ho k sobě přitiskla. Všude už byl klid a ona se už také rozhodla odpočívat.