Kronika Rubavská [Modrý Kód]

-36-

Do vlasů jim jemně dosedalo sněžné chmýří a od úst pluly jemné obláčky páry.

„Kam teda jdeme?“ zeptala se ho, když už chvíli jen tiše kráčel svižným a rytmickým krokem ztemnělou ulicí.

„Zvu tě na svařák,“ oznámil jí, ale znělo to spíš jako otázka.

„Já nepiju,“ namítla.

„Dobře, však já vim, na svařák zvu sebe, ale ty si určitě dáš horkou čokoládu.“

Přikývla.

Vešli do Městských sadů, asi největšího parku v Rubavě, který byl od nemocnice, co by  kamenem dohodil. Pokračovali po asfaltce, která, byť již úplně zapadaná sněhem, tvořila jakousi hlavní třídu. Na chvíli se zastavili u Vánočně laděného stánku se svařákem, Roman stručně objednal a se dvěma horkými kelímky, které doprovázel slaboučký obláček kouře pokračoval v chůzi následován Emou.

Usadili se na lavičku, která stálá podél cesty v příšeří, osvětlovala ji jen jedna z lamp v povzdálí.

„Nevím úplně, kde začít...“ zamyslel se nahlas a podal jí do rukou kelímek nad kterým se vznášela pára.

„Já taky ne,“ špitla tiše, pokrčila rameny a foukla na kelímek, aby nápoj rychleji chladl.

„Měl bych se omluvit, promiň,“ natočil se v sedě tak, aby seděl čelem o něco více k ní, „Nebylo to úplně nejchytřejší utéct. Ale hlavně promiň za to po tom.“

„V pohodě, jen to tak nějak asi jako úplně celý nechápu, jako hlavně proč,“ vykoktala se sebe částečně nesmyslný výrok.

„To ti pak klidně můžu taky vysvětlit, ale hlavně promiň, neměl jsem se k tobě chovat najednou takhle, nic jsi neudělala a muselo to bejt dost nepříjemný,“ pod jemnými tóny jeho ruského přízvuku bylo možné vyrozumět, že sám sebe naštval.

„Dobrý, nic tak strašnýho se nestalo, jo? Prostě v pohodě jako dřív. Ono ta chyba byla asi i na mý straně, co ti budu povídat.“

Místo odpovědi raději jen přikývl a usrkl svařeného vína.

„To by asi stejně nemohlo fungovat,“ povzdechla si úplně tiše a raději si dopřála další lok.

„Nevim,“ prohlásil Roman.

„A můžeš mi říct teda proč?“

„Můžu, ale je to složitý, spletitý... A já taky sám úplně nevím proč. Prostě jsem se asi lekl, vlastně tak trochu sám sebe. Já totiž nejsem ten správnej člověk na tyhle vztahy, na to je to se mnou moc komplikovaný...“ snažil se Roman nějak utřídit svoje vlastní myšlenky zatímco je vyslovoval nahlas.

„Víš, já se vlastně taky lekla, nejsem si jistá, že jsem na tohle už teď připravená,“ svěřila se na oplátku.

„Zeptal bych se proč, ale sám ti jedno vysvětlení dlužím,“ pronesl klidně a urovnal si hřejivou béžovou šálu, kterou měl ovinutou kolem krku.