Kronika Rubavská [Modrý Kód]

-42-

Když se Roman trochu vzpamatoval, tak se narovnal, zhluboka nadechl a jemně stáhl její ruku ze svých zad, na chvíli sevřel její drobnou dlaň v té jeho a ona stiskla nazpět. Takové menší ujištění, že všechno bude v pořádku, že já to není sám, pokud na to sám být nechce.

„Nechceš něco sníst?“ zeptala se tiše, „Musíš bejt unavenej a hladovej...“

„Co mají dneska za polívku v bufetu?“ zeptal se, ale ihned se zarazil, „Ten už bude stejně zavřenej, co?“

Prohlédla na hodinky a jen přikývla.

„Ale já teda původně myslela tortilly.“

„Jak jako?“

„Jako že jsem si uvařila svačinu nebo možná večeři. Takový pseudo tortilly plněný kouskama kuřecího a zeleninou, delikatesa zkrátka,“ zakřenila se.

„Ti nemůžu sežrat tvojí večeři ale,“ namítl Roman, „Byť jsi určitě nejlepší kuchařka v okolí.“

„Mám jich až moc... Zásadní pravidlo, musíš si vždycky vzít víc jídla než myslíš, protože nikdy nevíš kdy bude hlad.“

„Tak tím pádem bych si asi dal, protože hlad mám.“

„Tak vidíš,“ usmála se a vyrazila k ledničce ze které vytasila poměrně velkou plastovou krabičku.

„To bylo... Nad očekávání dobrý,“ zasmál se Roman, když povečeřeli, „Děkuju, s plným žaludkem jde svět tak nějak líp.“

„To je důležitá životní filozofie,“ přikývla a pro jistotu si otřela ústa kapesníkem.

Zbytek jejich noci byl až nadmíru poklidný, vlastně jediné, čím se museli zaobírat byly kontroly již ošetřených pacientů. Ema většinu času seděla u stolu a zamyšleně se drbala na zátylku, zatímco vyplňovala čísla do sudoku. Roman ležel na sněhobílém gauči v rohu lékařáku a četl si v odborném časopise.

Jak se postupně blížilo ráno, začínali být oba unavení, ale na konci služby naneštěstí vyfasovali bouračku ranního autobusu s kamionem, takže bylo o práci postaráno, byť nešlo o příliš závažná zranění.

„Tak já mažu dom,“ usmála se Ema unaveně na všechny přítomné na urgentu a následně se volnou chůzí vydala ven.

Chladný vlhký ranní vzduch ji jemně štípl do tváří a vítr jí čechral její rozpuštěné vlasy. Byla jí trošku zima, tak se pokusila schoulit víc do svého kabátu, byť to příliš nepomohlo. Přidala na rychlosti, aby byla co nejdříve zpět doma v teple.

Postavila vodu na čaj, urovnala své rozcuchané vlasy a oblékla si velkou pohodlnou mikinu. Usedla ke stolu a začala si číst, zatímco se z hrnku vznášely průsvitné provazce páry.

Z chodby se tlumeně ozýval nějaký křik. Nebylo mu rozumět, tak se rozhodla raději věnovat svým věcem. Vzala do ruky hrnek a ten ji příjemně hřál do dlaní.