Kronika Rubavská [Modrý Kód]

-8-

Probudilo ji tiché šeptání, Roman, který už byl převlečený v mundúru, seděl na židli, kterou si nejspíš přitáhl blíž. Pomalu zvyšoval na intenzitě svého hlasu a čekal, až se probudí.

„Noták, já vím, že už nespíš," řekl a jeho ruský přízvuk se nesl místností.

„Nemáš být na příjmu?" zeptala se ho s takovým pošťuchovacím tónem, když se vyšvihla do sedu.

„Vzal jsem ti rohlíky, ale snědl jsem ti je, protože jsi nevstávala a ono mi z toho vyhladovělo, jak jsem tě budil..."

„Hej!"

Oba se začali smát jako malé děti. Roman už pak musel na urgent a ji čekala ještě ranní. Vyrazila do bufetu. V tu chvíli zazvonil mobil od Mery. Popadla sáček s rohlíky a vysprintovala na urgent. Už na ni čekali na boxu, Roman i s pacientem.

Šlo o čtrnáctiletého hocha po úrazu na kole. Měl nějakou volnou tekutinu v břiše, takže okamžitě vyráželi na sál. Žebro, které se zlomilo nejspíš protrhlo slezinu. Vlastně vcelku nic neobvyklého. Dali ho dohromady a převezli na JIP. Jeho rodiče byli dost vynervovaní, ale byl v pořádku.

Konečně přišel čas na její rohlíky, které ve spěchu nechala odložené na stole v srdci urgentu. Sedla si na nejbližší židli a jeden nakousla, měla hlad, konečně jídlo. Spokojeně vychutnávala rohlík, když jí Roman poklepal na rameno.

„Degustuješ?"

„Jak jinak," chtělo se jí vážně hodně smát „jsou vynikající, obzvlášť tam vyniká ta sůl. Chceš ochutnat?"

„Že se vůbec ptáš," usmál se, přikývl a vzal si od ní jeden rohlík.

„Nejste vy příbuzný?" zeptala se jich z legrace Mery.

Je pravda, že jak tam tak seděli, Roman skrčený na stole a ona na židli, oba jedli rohlíky, vypadali jako dva exempláře stejného druhu. Beze slov se na sebe usmáli a pokračovali ve žvýkání.

„Prej už razím domů!" rozloučila se odpoledne a vyrazila ven, čekalo ji trochu toho volna.

Když dorazila domů shodila kecky a plácla sebou na postel, která v jejím bytě vypadala s linkou a stolem jako poslední kus normálního nábytku. Žila ještě s několika krabicemi, které ani nechtěla vybalovat, stejně na to měla moc málo místa. O pár minut později se vyškrabala zase zpět na nohy. Měla hlad.

Seděla na posteli s notebookem na klíně, žádný ultrabook nebo tak to nebyl, ona sama mu přezdívala 'Krám'. Atestační práce se pořád nechtěla pohnout směrem k cíli, sice měla hodně času, ale rozhodla se jednou něco dělat včas. Nakonec s pořádným klapnutím zavřela notebook a vyrazila do sprchy.