Na druhé straně nenávisti

[75]

[Scarlett Harrisová]

Prostě smaž ten idiotskej úsměv z tváře.

Prostě to udělej.

No. Tak. Scarlett!

Ale nedokázala jsem to. Ani kurva náhodou.

Bylo pondělí ráno – čili dva zatracené dny od mé a Vaughnovy chvíle v tetovacím studiu, kde jsem se ho zeptala na to, zda všechny ty kresby, co dostávám, pochází od něj - a na mě čekal další obrázek. Další jedna kresba, na které byl vyobrazený pár. Dívka objímající chlapce. Chlapec tisknoucí svou tvář na její prsa a hledající útěchu.

Nebylo to tak dokonalé jako ty předešlé. Vypadalo to spíš jako skica. Linky byly místy kostrbaté, zdvojené a rozechvělé... rozmazané v šedivé čmouhy. Jako by si autor nebyl jistý svými tahy. Jako by to v něm vyvolávalo až příliš emocí. A jako by vlastně ani nechtěl, aby to celé bylo perfektní.

Protože takový nebyl ani sám život.

Ovšem co bylo to nejdůležitější?

Ta zatracená kresba na mě čekala na mém nočním stolku u postele.

Tohle bylo Vaughnovo oficiální doznání. Pro jednou se opět rozhodl nechat za sebe mluvit činy. A já díky tomu měla zvláštní tušení, že to ani zdaleka není všechno. Protože kdyby mi to přiznal do očí, měla bych otázky, na které by musel odpovědět, anebo před nimi utéct.

Takhle nemusel nic.

Protože tu nebyl.

Ten bastard tu strávil noc a nad ránem se vyplížil, jen aby mi tu nechal tohle a nemusel mi u toho čelit.

Protřela jsem si oči a sama pro sebe se zasmála.

Byl neuvěřitelný.

Už jenom to, jak byl ochotný projít peklem, aby se pomstil. Ochotný riskovat, že se zabije, aby vyhrál závody. Ochotný se porvat pro svoji pravdu. Ale když došlo na city, tajemství a jakékoliv vážné rozhovory? To z něj najednou byl plyšový medvídek. Dokonale neškodný. Dokonale roztomilý.

A můj.

Odložila jsem list papíru zpátky na noční stolek a přitáhla si do náruče plyšového netopýra. „Je to blázen," zašeptala jsem mu do ucha. „Šííílenec," protáhla jsem o něco hlasitěji a zase se zasmála.

Protože ať už to bylo, jak chtělo... měla jsem radost. Byla jsem dokonale šťastná.

Navzdory realitě. Navzdory všemu, co se v uplynulých týdnech stalo. Navzdory všemu, co mě a mámu ještě čekalo s mým bratrem.

Na těchhle pár vteřin jsem prostě jen chtěla být šťastná.

A rozhodně jsem měla v plánu přidat tu kresbu k těm, které jsem schovávala v krabici pod postelí, a všechny si je znovu projít. A zamyslet se vlastně nad tím, co se mi jejich autor celou dobu snažil sdělit.