Na druhé straně nenávisti

[48]

[Scarlett Harrisová]

Máma dneska zmizela z domu dřív než obvykle kvůli odjezdu na služebku a já si přivstala, abych se s ní stihla rozloučit a popřát jí šťastnou cestou. Nebyla jsem nikdy moc nadšená, když jezdila daleko. Přesto, že byla dobrá řidička, měla občas ve stresových situacích tendenci zmatkovat, takže jsem po ní jako obvykle vyžadovala, aby se mi ozvala ihned, jak dorazí na místo. Abych měla klid.

Po klidném a pomalém ránu vyplněném jógou, sprchou a snídaní jsem nasedla do auta a vyzvedla Ryana, abych nás odvezla do školy. Čelila jsem spoustě jeho otázek ohledně Nolana, které mě popravdě řečeno dost otravovaly. Ale nakonec se ukázalo, že je celkem zábava si z něj utahovat, takže jsem mu namluvila, že celé ty fámy o Nolanově orientaci byly lež a on je vlastně na holky.

Ryan se rozčiloval, obvinil mě, že jsem zlá čarodějnice a že mi nevěří. A potom utekl do třídy.

A já se vážně dlouho smála, než jsem zamířila ke své skříňce pro nejnovější výkres od anonyma a potom rovnou do školní knihovny. Na dnešek jsem totiž měla s dějepisářem domluvené volno z dopoledních hodin, abych mohla pracovat na projektu, který mi zadal. K mému překvapení jsem nikde na chodbách nepotkala ani jednoho ze svých hlídačů, kteří mi teď byli za zadkem prakticky kdekoliv, kam jsem se hnula.

Došla jsem za knihovnicí, aby mi pomohla s výběrem potřebných knih, a pak se se vším usadila u jednoho zastrčeného stolu ve výklenku okna. Paní Stevensonová byla tak hodná, že mi k tomu udělala kávu do kelímku s víčkem – na kterém trvala, abych náhodou nepoškodila knihy -, takže jsem upila a chvíli jen tak zírala na všechny ty bichle před sebou.

Vůbec mě nezajímaly.

Od včerejška mi v hlavě ležel Vaughn.

Vaughn a jeho nečekaný návrh.

Měla jsem nutkání napsat mu zprávu a zeptat se na podrobnosti, ale jak chytré by to ode mě vlastně bylo? Přece jsem trvala na tom, že od něj tak drahý dárek nepřijmu. A chodit malovat k němu by sice nebylo to samé... ale stejně by ten podlý mizera vyhrál.

Povzdychla jsem si a vytáhla z batohu učebnici, abych ji otevřela na první straně a pořádně si prohlédla dnešní výkres. Nacházel se na něm kluk sedící na parapetu okna, za kterým vytrvale padal déšť. Byl shrbený a hlavu měl skloněnou, takže mu delší vlasy spadaly do tváře a halily tak jeho rysy. A přesto vypadal... zničeně. Ztrápeně. Jako by potichu o samotě trpěl.

Fascinovaně jsem studovala tu pečlivou práci světla a stínů. To, jak do detailu to bylo propracované.

A nemohla jsem se ubránit dojmu, že mi to až příliš připomínalo... Vaughna.

Jenže nad tím jsem se musela skoro zasmát, protože už jsem zcela evidentně začínala být paranoidní. Vaughn by byl asi ten poslední, kdo by mi něco takového posílal. Nechodil na hodiny umění a celkově o takovou tvorbu snad ani nikdy nejevil zájem. Nehledě na to, že tohle musel tvořit někdo, kdo kreslil už vážně dlouho, anebo měl obrovský talent.