Na druhé straně nenávisti

[15]

[Vaughn Mori]

Probudil jsem se do zvuku metalový melodie vyhrávající z mýho telefonu, kterej byl odloženej na nočním stolku. S ještě zalepenejma očima jsem po něm hrábnul a zjistil, že volá táta.

Tak to teda nasrat.

Bez přemejšlení jsem ten hovor vytípnul a pak zamrkal na čas.

Do hajzlu.

Zaspal jsem skoro o půl hodiny?

To znamenalo, že jsem teď měl sotva dvacet minut na to, abych stihnul začátek španělštiny s učitelkou Garciovou, která mě neměla nijak zvlášť ráda, ale rozhodně mě trpěla, protože jsem byl privilegovanej chlapec. (Její slova, ne moje.)

Otráveně jsem zavrčel, nechal mobil v peřinách a vyběhnul do koupelny, abych si odbyl ranní hygienu. Pak jsem se vrátil, hodil na sebe černý kalhoty s opaskem a obepnutý triko bez potisku. K tomu jsem si obul vojenský boty a rychle jsem zkontroloval obsah svýho batohu, kterej by při troše štěstí mohl odpovídat, protože většinu učebnic jsem si stejně nechával ve skříňce.

Letmo jsem se zastavil u okna, abych pohlídnul do domu naproti.

Evidentně nikdo nebyl doma a já se mohl jen domejšlet, jestli Scarlett viděla můj ‚vzkaz'. Protože ten její podělanej obraz jsem pověsil ještě v noci rovnou naproti oknu. Aby ho viděla. Aby do hajzlu věděla, že jsem to byl já. Chtěl jsem mít navrch a vrátit jí ten zatracenej taneček u okna, zarudlý škrábance na hřbetu mojí ruky, řeznou ránu na krku, poměr se šéfem a konečně i ten ukradenej Zippák.

Bylo toho hodně, co jsem potřeboval splatit od tý malý bytosti jménem Scarlett Harrisová. A já ji chtěl vytočit k nepříčetnosti a mučit ji. Tak jako ona mě. A doufal jsem, že se mi to podařilo.

Tak či onak to zjistím v průběhu dne. Španělštinu jsme neměli mít spolu, ale určitě nás dneska čekala společná matika, a já si byl zatraceně jistej, že poznám, jestli o mojí malý noční návštěvě ví. Protože Víla nebyla ten typ, kterej by dokázal držet svůj hněv zpátky. Žádnej pokerovej hráč. Všechny její emoce se jí jasně odrážely přímo ve tváři a já v nich mohl číst jako v otevřený knize.

A dokonce jsem občas měl chuť zapisovat si poznámky.

Propiskou.

Nicméně.

Teď už jsem popadnul z postele svůj mobil a s batohem přes rameno vypadnul z pokoje. Seběhnul jsem schody a prošel netknutou svatyní, ve kterou se proměnil náš obejvák, protože v něm naprostou většinu času nikdo nebyl. (Což jsem jen tak mimochodem tuhle sobotu hodlal změnit. Můj drahej otec pro změnu odjížděl na víkendovou služební cestu a já se to chystal využít, abych tady uspořádal párty k zahájení školního roku.)