Na druhé straně nenávisti

[53]

[Vaughn Mori]

Ležel jsem na podlaze půdy a tisknul k sobě Scarlettino drobný tělo. Dokonale zapadala do mý náruče... a hřála. Sálalo z ní teplo, který dosáhlo mnohem dál než na moji kůži.

A já byl dokonale spokojenej a vykolejenej zároveň. Tím vším, co se mezi námi odehrálo.

Protože se stalo to, o čem jsem snil. Ovšem realita naprosto předčila mý očekávání.

Nedokázal jsem si představit, že bych tohle zažil s někým jiným. Ona byla dokonalá. Dokonalá každým kouskem svý bytosti. Byla poslušná a odpovídala na každej můj dotyk i pohlazení. Na každý plesknutí, zatahání i štípnutí.

A já si ji chtěl nechat.

Protože to, co jsme tady dneska společně našli, bych ani náhodou nenašel s někým jiným. Zapadali jsme do sebe. Cejtili jsme jeden druhýho a všechno bylo prostě –

Škubnul jsem sebou, když mi došlo, že se na mým těle třese. „Vílo?" vyhrknul jsem zmateně.

A ona ze mě zvedla hlavu a věnovala mi jeden naprosto odzbrojující úsměv. „Jen jsem... trochu vyčerpaná a je mi chladno. Je nějaká šance, že bych z tebe dostala sladkosti?" Zamyšleně našpulila rty a pro jistotu dodala: „Jakýkoliv."

Skoro bych se tomu jejímu výrazu uchechtnul. „Tak jo... je čas postarat se o tebe."

Víla se zeširoka usmála. Takovým tím způsobem, kterej rozhodně dosáhnul až k jejím rozzářenejm očím. „Chceš se o mě postarat? Co to znamená? Zabiješ mě a zakopeš na zahradě?"

Vyprsknul jsem nad tím sledem otázek smíchy. „Už jsem ti řekl, že jsi šílená?" zeptal jsem se, zajel jí rukou do rozcuchanýho copu a hravě zatahal.

A k mýmu vlastnímu překvapení ten pohyb následovala a přivřela oči.

A já to věděl.

Byla moje.

Před chvílí jsem si ochočil svoji vlastní vílu.

„Myslím, že řekl... a jestli ne, tak sis to určitě myslel. Občas je ti to vidět na očích," popíchla mě s dalším ze svejch úsměvů.

A já nad tím musel zavrtět hlavou. „Jsi pěkně přidrzlý stvoření, Vílo," zamumlal jsem a opatrně jí z krku odepnul koženej obojek. Až potom jsem ji ze sebe jemně sundal a sáhnul po kalhotách, v nichž byl klíč od dveří. Scarlett stihla akorát párkrát zamrkat, než jsem se vytáhnul na nohy a sklonil se, abych ji zvednul do náruče.

Překvapením vypískla.

A já k sobě přitisknul její tělo, který bylo momentálně plný mejch značek.

„Kam to jdeme?" vyhrkla a snad se mi to zdálo, ale v jejím hlase nejspíš zazněly obavy.

Připadalo mi to trochu k smíchu po tom všem, co se tu odehrálo.