Na druhé straně nenávisti

[45]

[Vaughn Mori]

Ležel jsem v posteli, poslouchal Paralyzed od Imminence a zíral do stropu, jako bych na něm snad mohl najít nějaký podělaný odpovědi na nepřeberný množství otázek, který kroužily mojí myslí. Moje hlava spočívala na rudým polštáři a moje pravačka volně ležela na notebooku odloženým na matraci.

Projel jsem sedmdesát pět stránek na Pornhubu a žádná z těch mrch nevypadala jako ona.

Ztratil jsem tím hodinu času a frustroval sám sebe do takový míry, že i moje erekce opadla.

A to bylo kurva co říct, protože se mě držela naprostou většinu dne. A to zejména ve chvílích, kdy se jedna přidrzlá malá bestie dostala do mojí bezprostřední blízkosti.

Můj pták s ní chtěl vést velice vážněj rozhovor o tom, proč do hajzlu nemůžu šukat jiný holky a teď už ani koukat na porno.

A já s ní chtěl vést velice vážněj rozhovor o tom, proč do hajzlu nemohla táhnout z mojí hlavy. Naprostou většinu školní výuky jsem totiž strávil přemejšlením nad tím, že jí zatáhnu do klučičí šatny a zblízka si ověřím, jestli má na podbřišku pořád tu malou řeznou ránu po mým zásahu nožem. Protože po těch dvou podělanejch dnech se mi celej ten sex s ní zdál jako mlhavej sen, kterej ale předčil veškerý sexuální zkušenosti mýho života.

Scarlett – jsem zkaženější než všechny tvý představy – Harrisová začínala ovládat každej aspekt mýho života přesto, že já se ji snažil odstrkovat tak daleko, jak jen to šlo. Provokovala mě pouhou svojí existencí... jenom tím podělaným faktem, že dejchá.

A já měl zase pro jednou chuť podívat se do domu naproti a pořádně ji za to ztrestat.

„Do pekla," zavrčel jsem a mý ruce se podvědomě zaťaly v pěst, „do pekla s tou malou čubkou."

Nenáviděl jsem ji. Nenáviděl za to, že ničila můj svět, otevírala rány a vypouštěla ven všechny démony z mojí hlavy.

Neděle byla podělanej očistec. Snaha vypnout pocity. Snaha nevyškrábat si oči.

Zatímco jsem jen chtěl mít na chvíli klid a necejtit nic. Necejtit nic.

Většinu pondělí jsem nějak přežil, ale teď, když padla tma a já byl sám... Nic z toho se nedalo dál ignorovat.

Ve svalu pod okem mi nepříjemně zacukalo, když jsem se ponořil do textu písničky.

„Ten pocit se plíží dovnitř. Hlouběji a hlouběji do mojí kůže. Mám na duši stín a čas si vybírá svoji daň. Jsem ve svojí hlavě sám s něčím, co si přeje moji smrt. Je to, jako bych visel na vlásku. A když je temnota blízko, je to, jako bych se topil ve strachu. Všechno je nejistý. Vyprávěj mi něco málo o ráji, protože si nemůžu pomoct, ale jsem paralyzovanej."