Na druhé straně nenávisti

[68]

[Scarlett Harrisová]

Celý středeční den jsem měla v mlze.

Všechno, co se dělo, bylo blízko, ale zároveň na míle vzdálené, jako bych nemohla dosáhnout zpátky do reality.

Moje mysl pořád byla chaos, ale na povrchu jsem se snažila zachovávat klid a udržovat jakýsi vyrovnaný výraz. Věděla jsem, že až za sebou večer zavřu dveře svého pokoje, všechno se to rozpadne na prach, ale do té doby... Do té doby jsem se musela držet.

Onu masku jsem nasadila a pečlivě zafixovala na místě hned ráno, když mi volala policie kvůli výslechu. Byla jsem překvapená sestra. Šokovaná. Nevěřící. A kdesi uvnitř jsem se modlila, aby už byl večer a já to celé měla za sebou. O půl hodiny později přijela máma... a ať už jsem čekala cokoliv, bylo to mnohem horší než všechny moje podělané představy. Policie ji svým telefonátem zastihla za volantem a nejspíš byl pojebaný zázrak, že vůbec nějak dojela domů.

Plakala, třásla se a odmítala uvěřit tomu, co se stalo.

Ptala se mě... tolikrát se mě ptala, jestli je to pravda. Jestli mi taky volali. Jestli jsem o tom něco věděla. Jestli je Derrick vrah a odsoudí ho. Jestli se to všechno vážně děje. Jestli jí dovolí, aby se s ním setkala.

A já se snažila být tak něžná, jak jen jsem si to v tu chvíli mohla dovolit.

Nicméně.

Kdesi uvnitř jsem cítila neodbytný tlak slibu, který jsem dala.

Musela jsem jí říct celou pravdu. A cítila jsem se jako mrcha, zrádkyně a nevděčná dcera, když jsem jí vyprávěla o té části, kterou policie neznala. O té části, kdy si Derrick doma uspořádal tu svou malou párty a jeho kámoš mě pak skoro znásilnil.

Zkrátila jsem to, jak jen to bylo možné, a po celou dobu udržovala jakýsi kamenný výraz, který ale pukal už někde v základech mé duše. Ale nebrečela jsem. Nebrečela. Čemu by to taky kurva pomohlo?

Zato máma plakala o to víc. Trvalo to dlouho. Tak zatraceně dlouho. Zmítala se někde mezi popíráním celé té situace, omlouváním se za to, že mě tu s Derrickem nechala a totálním psychickým zhroucením.

A já si byla kurevsky jistá, že se to všechno ještě zhorší.

Netušila jsem totiž, jak jí pomoct. Ve chvílích, kdy mě k sobě tiskla, jsem jí to objetí oplácela a za žádnou cenu si nedovolovala uronit jedinou slzu ani dát najevo, kolik sil mě poslední dny vlastně stály. Máma mě momentálně potřebovala tak jako ještě nikdy. A já musela být silná. Za nás za obě.

Na výslech jsme jely společně, protože bych ji za volant už ani náhodou nepustila.

K veškeré cti místních policistů se k nám oběma chovali mile a celkem jemně. Obzvlášť potom k matce, která byla touhle dobou na sesypání. Obě si nás vzali do jiných výslechových místností a až tam mi došlo, že je to s největší pravděpodobností pouhá formalita. Zeptali se mě na pár neurčitých otázek ohledně Derrickova psychického zdraví, ohledně jeho drogové minulosti a důvodu, proč mu vypověděli stipendium. Odpovídala jsem pravdivě. Nemělo by žádný podělaný význam přikrášlovat jeho pošahanou náturu, se kterou se policisti nejspíš už seznámili sami.