Na druhé straně nenávisti

[29]

Potřebujete si vylepšit náladu před začátkem novýho pracovního / školního tejdne?
Já vždycky.
Enjoy.

[Scarlett Harrisová]

„Modli se za svý hříchy, Vílo, protože můj hněv brzy všechno spálí na prach."

Hlavou se mi pořád rozléhala ozvěna slov vyrytých nad mojí postelí.

Ve chvíli, kdy se máma zeptala na Vaughna a chtěla o něm vědět víc. I ve chvíli, kdy jsem jí o něm vyprávěla a vlastně jsem ani nemusela lhát, protože pro mě v posledních dnech udělal pár fakt pěkných věcí. A potom znovu, když jsem ho oknem viděla líbat nějakou brunetu s prsama velikosti D.

A teď. Teď, když jsem se mračila do tváře jeho nejlepšího kámoše, jsem věděla, že to myslel vážně. Chtěl mě zničit.

Dom nahodil jakýsi samolibý výraz, který vzdáleně připomínal Vaughna, když mi zastoupil vchodové dveře a zapřel se ramenem o futra. „Nemyslím si, že bych tě chtěl pustit dovnitř."

Zřejmě se tu považoval za samozvaného bodyguarda, protože jakmile mě uviděl přicházet, přestal se věnovat zrzce, s níž se tu olizoval, a vyrazil na svou misi ‚Vystrnadím tě odtud, ať to stojí, co chce'.

Bohužel pro něj, já se tak snadno zastrašit nenechala.

Založila jsem si paže na hrudi a povytáhla obočí. „Nevzpomínám si, že bych tě žádala o povolení. Tahle párty je otevřená pro všechny."

On jen zavrtěl hlavou. „Pro tebe ne, mrtvá princezno."

Jistě. Tím originálním oslovením narážel na můj make-up. Protože Vaughn se přece nechal slyšet, že pokud sem dorazím, jsem mrtvá holka. A tak jsem se rozhodla usnadnit mu práci. Levou polovinu mého obličeje zdobila řasenka, tmavé stíny, růž a rudá rtěnka. Ovšem na té pravé se nacházely černo červené motivy, které připomínaly La Muerte - mexickou verzi zosobnění smrti. Dala jsem si s tím dost záležet a na tvář jsem si dokonce namalovala celkem precizní květinu. A jo. Rozhodně jsem tím chtěla vyprovokovat Vrchního bastarda a znepříjemnit mu aspoň malou část dnešního večera.

Ovšem nenapadlo mě, že tím vyprovokuju už předvoj u vchodu.

„Naser si," zabručela jsem na něj a přemýšlela, jestli bude nutné už teď sáhnout po zbraních.

Protože já se dneska vybavila. Měla jsem na sobě sice tričko pánského střihu s nápisem ‚Nejsem pro každýho', které jsem svázala hned pod prsy, skládanou sukni do pasu a nadkolenky, ale obvyklé Conversky jsem vyměnila za vojenské boty. Jasně. Protože do nich jsem schovala nůž i svého boxera.

Budu zatracená zhouba pro veškerý mužský osazenstvo tohodle baráku, jestli mě ten idiot nepustí dovnitř.

Domův úsměv se ještě rozšířil. „Oukej, chápu, co na tobě vidí... Jsi vzdorovitá mrcha. Ale já nejsem on. Na mě tohle neplatí."