VAUGHN
Osud má zvrácenej smysl pro humor. Dá vám všechno, aby si pak mohl vzít ještě víc, a vás zanechá na kolenou v slzách a prachu. Moje duše je popraskaná, můj úsměv falešnej a můj život se rozpadl na prach, abych se mohl znova zrodit. Osamělej...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
[Vaughn Mori]
„Můžeš utíkat celý věky. Můžeš utíkat celý věky. Můžeš utíkat celý věky. Ale dřív nebo pozdějc tě Bůh sundá."
Seděl jsem v křesle z terasy, který jsem si přenesl před bazén, a zíral na vodní plochu před sebou. Osvětlení bylo jak po stranách bazénu, tak na bocích domu, takže celá ta plocha se zvláštně třpytila a vysílala kolem podivný odlesky.
A ten text. Ten text písničky God's Gonna Cut You Down od Marilyna Mansona, která se kolem tlumeně rozléhala, byl až příliš pravdivej.
Měl jsem v sobě dva jointy. Pět panáků whiskey.
A taky jednoho parádního monokla na levým oku.
Máma by z průběhu dnešního večera asi neměla radost. Ale vyřešili jsme to po svým, protože tak to chlapi nejspíš dělaj. Ožerou se, rozbijou si hubu, ožerou se ještě víc a až potom jsou schopný mluvit. A taky omluvit se.
A brečet.
Jo. Oba jsme si u těch srdceryvnejch výlevů s tátou poplakali.
A myslím, že ani pro jednoho z nás to vážně nebylo jednoduchý, protože jsme byli pokolení Moriů. My jsme neradi přiznávali city, mluvili vážně a omlouvali se za vlastní chyby. Ale po všech těch sračkách posledních let se tomu nejspíš nedalo vyhnout.
Mluvili jsme. O něm. O mojí mámě. O Jeanette. O mně.
Strašně moc jsem na něj křičel, vyčetl mu všechny jeho chyby. To, jak mě opustil. To, jak opustil a zradil mámu. To, že až příliš často nebyl dost chlap.
A taky jsem ho uhodil.
Několikrát.
Než mi to jednou vrátil a srazil mě tou podělanou ránou na zem.
A teprve potom z něj začaly padat slova a věty jako jednolitej vodopád nezastavitelnýho pokání. Brečel. Omlouval se. Řekl mi, že mě má rád.
A já jemu nakonec taky.
Odpustil jsem mu. Odpustil jsem mu, protože i já za svůj krátkej život strašně moc věcí posral. A byl jsem si jistej, že tuhle šanci si ode mě zasloužil už mnohem dřív, protože se snažil, ale já to celou tu dobu odmítal.
Nejspíš byl čas dospět.
Jenže nic z toho ve skutečnosti neznamenalo, že bych zapomněl na cokoliv z naší minulosti. Mohl jsem odpustit, ale ne zapomenout. Takhle to prostě nefungovalo. Nebyl žádnej podělanej stroj času, kterej by nás vrátil zpátky. Nebyl žádnej kouzelnej proutek, kterej by dokázal přepsat historii nebo aspoň vymazat moji paměť.
A celej tenhle večer se do mě zaříznul jako nůž do živýho masa.
A já se snažil všechno si to v hlavě poskládat tak, aby to dávalo smysl.
