Na druhé straně nenávisti

[47]

[Scarlett Harrisová]

Když jsem ve středu ráno dorazila do školy, chodbami už proudily nejnovější drby o vyloučení Kelly a Chucka. K mému vlastnímu překvapení během posledních dvou dnů naprosto opadly řeči o mně a Vaughnovi. Beth s Viou mě začaly ignorovat a pro mě se tím aspoň některé věci vracely do normálu.

Odemkla jsem svou skříňku a i tentokrát na mě čekal naprosto dechberoucí výkres od anonyma.

Po tom temném pondělním obrázku jsem se domnívala, že se mě někdo snaží vyděsit, ale včera už jsem si tím nebyla tak jistá. To, co jsem se snažila ukrýt před Domem bylo reálně vyvedené lidské srdce ve sklenici, z něhož vyrůstaly růže. A ty květiny byly uschlé... jako by pomalu ale jistě odumíralo i samotné srdce.

To mě přivedlo na myšlenku, že jsou to vzkazy beze slov.

Hádanky, které bych já měla dokázat rozluštit.

A ta dnešní?

Ta dnešní byla tančící žena v rozevlátých šatech. Byla zachycená v pohybu. Nohy vytažené na špičkách, ruce zakončené štíhlými prsty roztažené do stran a křivka zad zakloněná do oblouku. Dívala se tak na svět vzhůru nohama, zatímco její vlasy volně povlávaly v prostoru. Jenže to, co mě skutečně přivádělo v úžas, byl fakt, že z její hrudi směrem vzhůru tryskaly barvy. Zpočátku to vypadalo jako oheň, který přecházel ve vesmír. A ten se mísil s notami, s vodou a obrysem lva.

Bylo to úžasné... a já si k tomu dokázala najít hned několik vysvětlení. Ale ať už bylo správné kterékoliv z nich, nesešlo na tom. To nejdůležitější byl ten krásný pocit, který mě pohltil společně s pozitivními vibracemi.

A já se prostě musela usmát, když jsem list papíru zastrčila do učebnice a tu přihodila do svého batohu.

„Harrisová!" ozvalo se za mnou a já v úleku téměř nadskočila.

„Bože, ty jsi takovej idiot," utrousila jsem k Ryanovi, který se na mě zubil od ucha k uchu.

On se na mě jen zvesela zaksichtil. „Taky ti přeju dobrý ráno."