Na druhé straně nenávisti

[14]

[Vaughn Mori]

Vrátil jsem se pozdě v noci. Už z dálky jsem si všimnul, že Scarlettina Impala stojí před naším domem a silně jsem se nad tím zamračil. Zajel jsem na příjezdovku, zatáhnul ručku a vystoupil ven. Tomu podělanýmu autu jsem nevěnoval jedinej pohled.

Pokud šlo všechno tak, jak má, měla mít vyměnenej olej, nový brzdy, baterku i gumy. A nejspíš i to pojebaný rádio, protože to její chrastítko obtěžovalo široký okolí. Tedy mě. Ten novej krám se teď dal propojit s jejím Ipodem, což pro ni mohla bejt nepopiratelná výhoda.

Ne. Nedával jsem smysl. A ne. Nechtěl jsem nad tím přemejšlet.

Namísto toho jsem rovnou napochodoval ke schránce a vytáhnul odtamtud klíče k jejímu autu. Kroužek jsem navlíknul na prst a párkrát ho na něm protočil, zatímco jsem pohledem sjel náš vyšperkovanej barák s novou fasádou, plastovejma oknama, jež byly vysmýčený a leskly se, a s dokonale upravenou předzahrádkou. Na všechno jsme měli lidi. Zahradník, paní na úklid, firma, která chodila čistit bazén za domem. Ale nějak to k ničemu nebylo, protože ten lesk luxusu a peněz měl jenom zakrejt fakt, že všechno uvnitř je mrtvý.

Pak jsem sklouznul zrakem k domu Harrisových.

O fasádě se nedalo mluvit, okna byly dřevěný a místama trochu oprejskaný, předzahrádka znamenala jenom trávník, kterej dlouho nikdo neposekal. A ten propastnej rozdíl mezi našima rodinama byl do očí bijící. Přesto, že ani jednomu z nás naše finanční situace nepřinesla štěstí.

Všude byla tma.

Všichni už museli spát.

Jenom já tady postával jako šílenec a rozenej kriminálník.

Zavrzal jsem zubama o sebe při vzpomínce na text tý písničky, kterou mi dneska Víla s čirou škodolibostí věnovala.

A než mi to došlo, moje nohy vykročily vpřed.

Přeběhnul jsem trávník, vylezl po pergole a z ní se vydal vzhůru po střeše. Jedno křídlo jejích fracouzskejch oken bylo pootevřený. Nejspíš kvůli vysokejm teplotám, který na přelomu srpna a září panovaly. Ovšem srát na to. Já to rozhodně hodlal brát jako osobní pozvání.

Vkradl jsem se dovnitř a o chvíli později byl nejspíš překvapenej tím, že ta malá mrcha spala při slabým osvětlení svý lávový lampy, který zvenku ani nebylo vidět.

Moje oči neomylně našly její postel.

A prsty se mi při tom výhledu zkroutily v křeči.

Šedivý povlečení s bílejma hvězdama, velká francouzská peřina, nepřeberný množství barevnejch polštářků. A v tomhle bordelu se její drobný tělo téměř ztrácelo. Ležela na břiše a měla přes záda přehozenej jen cíp deky. Ruce měla složený pod polštářem, na němž spala. Jedna její noha byla natažená, zatímco druhou skrčila a vystrčila do strany. Měla na sobě jenom titěrný bílý tílko a ještě titěrnější bílý kalhotky. A její vlasy.