Na druhé straně nenávisti

[26]

Jasně, že jsem říkala, že až za dva tejdny. Ale zejtra mě čeká ultimátní koncert, na kterej čekám už od října, a to včetně setkání s kapelou. Takže jsem lehce nervózní a brutálně natěšená... a nejspíš dneska ani neusnu. A prostě pojďme rozdávat radost, že jo.

[Vaughn Mori]

Nacházeli jsme se v přízemí téměř prázdný výrobní haly. Nanosil jsem dovnitř různý kusy nábytku, na něž jsem momentálně rozmisťoval zásobu skleněnejch láhví od chlastu, který jsem si doma poctivě střádal pro podobný příležitosti. Ačkoliv tentokrát to určitě bylo jiný, protože já vždycky jezdil střílet sám. Nikdy jsem na tohle místo žádnou holku nevzal.

Podíval jsem se na druhou stranu haly, kde Scarlett seděla na starým oprejskaným stole. Nohy měla hozený nahoře a popotahovala na nich svý černý podkolenky. A já se klidně mohl tvářit, že mě tahle část jejího šatníku nebo Scarlett samotná vůbec nevzrušuje, ovšem pravda byla taková, že můj pták se tak trochu hlásil o slovo už od tý chvíle, co jsem ji políbil v jejím autě, což bylo... nějaký dvě hodiny?

A celý to bylo kurva neúnosný. Jako novej rozměr pekla na zemi.

Nejspíš vycejtila můj pohled, protože vzhlídla a usmála se. Její obličej se celej rozzářil, ale největší množství světla rozhodně sálalo z jejích očí.

A cosi v mý hrudi se bolestivě stáhlo.

Za dnešek to rozhodně bylo nejvíc jejích upřímnejch úsměvů v mojí přítomnosti za celou naši společnou historii. A já si na to pořád nemohl zvyknout. Bylo to, jako by někdo vzal všechny mý vnitřnosti, navrch přidal můj umírající mozek a pak to všechno hodil do mixéru. Nic nebylo na svým místě, z mýho mozku byla totální kaše a já dělal jednu kravinu za druhou. Jako třeba to, že jsem se jí nahodile dotýkal, i když to vůbec nebylo nutný, vhodný ani příjemný.

Ne, ta poslední část byla lež.

Chtěl jsem ji nenávidět, jenže jsem prohrával. Ne v bitvě s ní, ale se sebou.

Byl jsem v hajzlu.

Dvě poslední flašky jsem položil na rozviklanou židli a pak se vydal zpátky k ní. „Připravená, Vílo?"

Spustila nohy přes hranu stolu a její úsměv se ještě rozšířil. „Nevím. Jsem tak trochu nervózní... ale taky podivně nadšená." Nakrčila nos, jako by si nebyla jistá tím, co říká. „To asi nedává smysl, ale... Přitahuje mě to nebezpečí a moc, která se ke střelnejm zbraním váže, ale zároveň se děsím, že ti nešťastnou náhodou prostřelím hlavu. Sice tě nenávidím, ale tohle bych fakt nechtěla."

Zastavil jsem se před ní a povytáhnul obočí, zatímco mý ruce se rozhodly žít si svým vlastním životem. Mý dlaně dosedly na její kolena, sjely na vnitřní stranu a roztáhly její nohy do stran. Pak vyjely vzhůru po jejích stehnech a zastavily se až u lemu šatů. A stiskly. „Víš, tohle bych taky fakt nechtěl. Mám se celkem rád."