Na druhé straně nenávisti

[74]

Tahle kapitola v kombinaci s tou písničkou mě nejspíš zabíjí zas a znova. Snad si to užijete, ženy.
A děkuju za veškerou podporu a přečtení!
Lu <3

***

[Scarlett Harrisová]

O deset minut později už jsme ve studiu byli sami. Já ležela na lehátku, Vaughn vedle mě seděl na židli a studoval obtisk návrhu, který se chystal za chvíli obtáhnout strojkem. Mikinu si před chvílí stáhnul z těla, aby mi ji složenou nacpal pod hlavu, a černé triko ho obepínalo těsněji než, jak jsem si to vybavovala z poledne, kdy jsme museli čelit našim rodičům. Do našich uší se opíral cover na písničku Lovely od Billie Eilish a já byla tou hudbou podivně ukolébaná do stavu naprostého míru se vším, co se tu dělo... nebo mělo dít.

Sledovala jsem Vaughnův soustředěný výraz a přimhouřené oči. A moje srdce se pro něj svíralo jako pro nikoho jiného.

Možná už to byla láska.

Možná jsem to jenom nepoznala.

Ale byla jsem si zatraceně jistá, že potetování mé kůže bych jen tak někomu nesvěřila.

Byli jsme dvě ztracené duše v tomhle podivném vesmíru, které potřebovaly pouto a našly ho v sobě.

A to něco znamenalo. Pro mě ano.

Shlédnul na mě a povytáhnul koutek úst. „Seš připravená?"

Odhodlaně jsem přikývla a řekla: „Do toho, Vaughne."

On se tomu jen uchechtnul a vzduch kolem nás jako by zapraskal. „Nejspíš se dopředu omlouvám, pokud to poseru, ale tohle," zvednul dlaň v rukavici, v níž držel strojek, „mám v ruce poprvý."

„Věřím ti," sdělila jsem mu bez náznaku pochyby. „Ale kdybys to náhodou posral, tak požádám Landona, aby to něčím překryl."

Vaughn se krátce zasmál, strojek se rozbzučel a pak jehla dosedla na mou kůži. Snažila jsem se dýchat mělce, abych příliš nepohybovala žebry, a zadívala se do stropu. Zatímco moje tělo a mysl přivykaly té bolesti, která se mi šířila po kůži.

Až po nějaké chvíli jsem pohlédla na svého tatéra, který se koncentroval na svou práci a občas u toho stahoval obočí k sobě. Sem tam tetování otřel od inkoustu, aby mohl pokračovat dál. A já poslouchala tu hudbu, která se roznášela okolním prostorem a vracela se ke mně ve vzdálené ozvěně. A dostávala se mi rovnou do hlavy.

„Ach, já doufám, že jednoho dne se odsud dostanu. Ať už to zabere celou noc, anebo stovku let. Potřebuju místo, kde bych se schovala, ale žádné v blízkosti nenacházím. Chci se cítit naživu, venku dokážu bojovat se svým strachem."