Na druhé straně nenávisti

[33]

[Scarlett Harrisová]

Tak trochu mě nejspíš pohltil... úžas.

Stála jsem před Vaughnovým domem a pozorovala to mravenčí dění před sebou.

Celá naše ulice byla zablokovaná kolonou vozů, které patřily účastníkům dnešní párty. Šlo o dobrých třicet až padesát aut. Nebyla jsem si jistá přesným počtem, nicméně ta přehlídka byla chtě nechtě dost působivá. Nacházely se tam muscle káry, sporťáky i různé značky SUV a džípů.

Lidé tu postávali v hloučcích, bavili se a smáli. Místy kolovaly flašky s chlastem, jinde jointy, ale z většiny se už postupně připravovali k odjezdu.

Jenže já věděla, že čekají na svého vůdce.

A ten se nacházel v otevřené garáži a ještě cosi dolaďoval s Jaydenem a s Domem na Vanquishi.

Nebyla jsem si jistá, co přesně dělat, a tak jsem jen sledovala okolí, zatímco jsem Vaughnovu čepici otočila kšiltem dopředu a ten jsem ještě pro jistotu stáhla trochu víc do čela. Připadala jsem si tu podivně odříznutá, protože jsem během dnešní párty asi neudělala úplně nejlepší dojem.

Ovšem ne, že by mi na tom až tak sešlo.

Tahle část mých spolužáků mě považovala za sobě rovnou naposledy před dvěma lety.

Najednou se mi zastesklo po Ryanovi, který dneska ráno odjel s rodiči a svým bratrem na návštěvu k prarodičům. Měl se vrátit až zítra odpoledne. A popravdě neměl nejmenší tušení o drtivé většině věcí, které se během dneška udály. Věděl jen o tom, že se chystám na Vaughnovu párty a dost vehementně mě od toho zrazoval. Tvrdil, že už jsem ho provokovala dost tím počmáraným autem.

Což jsem tedy nemohla popřít.

„Takže..." ozvalo se někde vedle mě a já sebou trhla. Pohlédla jsem do tváře Doma Reeda, který se zlehka mračil a stál možná až moc blízko. „Nejspíš jsem se spletl," odtušil potichu s pohledem upřeným kamsi k autům na ulici. Ruce zarazil do kapes džínů a bylo evidentní, že by raději byl kdekoliv jinde než tady.

Objala jsem se pažemi kolem pasu a zvědavě naklonila hlavu na stranu. „Spletl v čem?"

Nějakou chvíli trvalo, než na mě konečně shlédnul a odpověděl: „V tobě."

„Snažíš se mi tady omluvit?" zeptala jsem se a přemýšlela, jak moc jsem na něj vlastně naštvaná za ten výstup přede dveřmi.

„Možná," nadhodil neurčitě, „ale jestli to někomu povíš, budu tě muset zabít."

Nad tou výhružkou mi nepatrně zacukaly koutky rtů. „Oukej, budu na to myslet." Lehce nervózně jsem přešlápla, ale za žádnou cenu jsem neuhýbala před jeho intenzivním pohledem.