Na druhé straně nenávisti

[67]

[Vaughn Mori]

Seděl jsem v křesle ve svým pokoji, kterej osvětlovala jen záře měsíce proudící sem oknem. Všechno bylo utopený v šeru, detaily podivně rozpitý a rozmazaný. A já se nemohl donutit k jakýmukoliv pohybu.

Sledoval jsem Vílu zahrabanou v mejch přikrývkách už minimálně hodinu a kdesi uvnitř jsem zase sbíral sám sebe.

Tohle byl klid a mír, kterej jsem potřeboval.

I přesto, že jsme s tátou zajeli na drive pro jídlo a doma si pak společně dali jointa a jeho ročníkovou whiskey. Oba jsme potřebovali vypnout a něčím restartovat mozek. A já byl nejspíš tak trochu překvapenej, že na to tentokrát chlast a hulení nezabíraly tak jako obvykle.

Nicméně.

Společně jsme pak sledovali zátah policajtů vedle v domě, kterej byl rychlej a efektivní. Odvedli Derricka v želízkách v celkem rekordním čase. A já hádal, že někdy ráno Víle zazvoní telefon s nečekaným pozváním k výslechu.

Musel jsem ji vzbudit a na všechno ji připravit.

Ale do prdele...

Samozřejmě, že věděla... Přece věděla, že nejsem žádnej hodnej chlapeček. Ale prostě celá historie dnešní noci se nedala odvyprávět bez určitejch detailů... A ona se bude ptát. Co jsme Jasonovi udělali? Jak jsme z něj ty informace dostali? A dalších spousta otázek, o který jsem nestál. Ne, protože by mi bylo nepříjemný o tom mluvit. To ani náhodou.

Bál jsem se.

Tak příšerně jsem se bál toho, jak se na mě pak bude dívat.

Dlouhý měsíce a možná i roky mi něco takovýho bylo svým způsobem u prdele. Mohl jsem bejt grázl. Mohl jsem bejt sráč, děvkař a monumentální kretén. Jak je kurva libo. Na nikom z těch lidí stejně nesešlo.

Jenže teď tu byla ona. Moje Víla, která viděla skrz všechny ty sračky rovnou do mý duše. A pokaždý, když na mě dopadl její pohled? Její oči se rozzářily. Jako bych byl něco výjimečnýho. Jako bych dokázal pohnout podělanou horou a přivolat déšť.