Na druhé straně nenávisti

[13]

Jsem měkkejš a když se ke mně dostane pár vzkazů / komentářů, který se mě nějakým způsobem dotknou (Ne, vážně. Vždycky se mě dotknou.), cejtím potřebu se vám nějak odvděčit. Takže tady je nová kapitola.
To moje psaní neni nic extra a pořád mě dostává, že to pro některý z vás může znamenat tak moc. A že investujete čas do toho, abyste mi to dali vědět. Děkuju.

[Vaughn Mori]

K čertu s tou mrňavou mrchou.

Vážně.

Byla zdrojem veškerejch mejch problémů, předčasnejch ejakulací a taky nezměrnýho hněvu.

A já si pořád nebyl jistej, co z toho mě vysírá víc.

V kavárně jsem se nezdržel. Bez jedinýho slova jsem vypadnul zadním vchodem ven a pak naskočil do svýho džípu, abych dojel domů a dal si sprchu. Potřeboval jsem ze sebe smejt nejen svý sperma, ale taky krev. Krev, kterou jsem měl podle všeho rozmazanou po tváři, krku, ramenou, hrudi i břiše. (A mohl jsem se jen dohadovat o tom, kolik z ní patří mně a kolik tý malý bestii.)

Vypadalo to, jako bych se vrátil z tahu s nějakou šelmou, do hajzlu.

Navíc ta řezná ranka na mým krku se nejspíš během příštích pár hodin sama neztratí, co?

U zrcadla jsem na tu rudou linku povytáhnul obočí a pak si na pár vteřin dovolil zavřít oči, abych se mohl opájet představou, že držím Scarlettino hrdlo v rukách a drtím ho. Tak dlouho, dokud mě nebude prosit. O odpuštění. O sex. O světovej mír, kurva.

Jako by to snad nebylo jedno.

Pak jsem vyrazil do města na kurevsky dlouhej trénink v posilovně. Strávil jsem minimálně hodinu zvedáním činek, než mi došlo, že to nemá kýženej efekt. Proto jsem skončil u boxovacího pytle a mlátil do něj, jako by mě vpřed poháněla slepá zuřivost. Ne. Ona mě fakt poháněla. Vztek mě stravoval zevnitř. Na Scarlett. Na celej svět. Na mýho tátu. Na Scarlett. Na posranou rakovinu. Na sebe. Na Scarlett. Na Scarlett. Na Scarlett!

Zastavili mě, když jsem onen boxovacího pytel rozcupoval na cáry. Na recepci jsem pak nechal tučný dýško k poplatku za škodu, protože jsem sem chodil rád a nebyl bych nadšenej, kdyby mi zrušili členství.

Poté jsem vyrazil do servisu, kde se nacházel můj Vanquish a Scarlettina Impala. Neměli pro mě dobrý zprávy. Můj sporťák bude hotovej až zejtra, protože bylo potřeba vyměnit nějakou píčovinu, kterou museli objednat. Budiž. To jsem ještě jakž takž skousnul. Ale když mi řekli, že nestíhají ani Impalu, začal jsem řvát. A to zejména pro ty hříšný prachy, který jsem jim tam vysolil. Nemělo to nic společnýho s tou čubkou, která okupovala moji hlavu čtyřiadvacet hodin denně. Evidentně.