Na druhé straně nenávisti

[43]

[Scarlett Harrisová]

Někdy jsem se skutečně musela reálně pozastavit nad svojí vlastní pitomostí. Nepřestávala mě totiž udivovat.

Samozřejmě, že jsem celou dobu věděla, že když na ten sex mezi mnou a Vaughnem dojde, zachová se jako standardní hovado a odkráčí středem. Ačkoliv tedy v reálu to spíš vypadalo jako vyděšený úprk. Zarážející spíš byl fakt, že mě to přes všechna má skeptická očekávání, zlomilo vejpůl.

Po jeho odchodu jsem brečela. A brečela jsem zatraceně moc.

Seděla jsem nahá na posteli, objímala svá kolena, jako by mě to snad mohlo udržet pohromadě, a naříkala jako raněné zvíře. Ret jsem si rozkousala do krve, jak jsem se to celé snažila zastavit, protože to trvalo až příliš dlouho.

Nenáviděla jsem ten pocit bezmocné odkopnuté loutky na jedno použití.

Díky němu jsem si na pár chvil připadala výjimečná... jako opravdová víla. Dokud mi nezlámal křídla a nenechal mě padnout na zem.

Poté, co jsem si dala několik mentálních facek a vynadala si, jsem se konečně vzchopila. Absolvovala jsem rychlou ale důkladnou sprchu, při níž jsem se snažila smýt ze sebe maximum jeho stop, a pak převlékla postel. Špinavé povlečení, které bylo poznamenané hned několika druhy našich tělních tekutin, jsem rovnou hodila do pračky, aby máma ráno neměla příliš mnoho zvídavých otázek. A nakonec jsem schovala cáry svého oblečení do komody. Bylo by sice lepší odnést je rovnou do popelnice, ale to se mi v ten moment zdálo jako nadlidský výkon.

Až potom jsem se schoulila pod peřinu do klubíčka a upadla do velice neklidného spánku.

Neděle byla mizerná.

Snažila jsem se tvářit tak, jako by ta párty u Vaughna byla velice průměrná... ne-li skoro nudná. Protože máma se ptala. Samozřejmě, že ano. Ale po několika mých velice neurčitých odpovědích, se ptát přestala. Zdálo se, že aspoň v něčem hodlá respektovat mé soukromí.

Společně jsme se pustily do úklidu domu a v mezičase jsme na internetu zjišťovaly informace o tom, co vše by bylo potřeba pro to, aby Derricka vzali do nějaké léčebny. A celkově vzato jsme nenašly větší háček než to, že by s tím musel souhlasit.

Nedokázala jsem si představit, že by na něco takového došlo... ačkoliv máma samozřejmě byla odhodlaná to zkusit. A já neměla sílu snažit se jí to vyvrátit. Všechnu jsem spotřebovala na normální výraz a přijatelné chování. Protože uvnitř jsem křičela a proklínala toho bastarda odvedle.

Odpoledne jsem věnovala učení a přípravě věcí do školy a když se mi konečně ozval Ryan, téměř jsem se rozplakala úlevou. Zavolala jsem mu a vysvětlila, že bych s ním potřebovala mluvit. Jeho rodiče odjeli s Kylem kamsi na nákup, takže mě pozval k sobě domů.