Na druhé straně nenávisti

[56]

[Vaughn Mori]

Dnešek se vážně až příliš protáhnul. Dopoledne v posilovně, oběd v McDonaldu a odpoledne strávený u Jaydena s Domem a několika kartonama piv.

Kdovíproč jsem se držel zpátky a snažil se moc nechlastat. Rozhodně jsem chtěl bejt při smyslech, až pojedu zpátky domů.

Většinu času jsem se snažil s Jaydenem rozptýlit Doma, ovšem moje mysl se vracela k tátovi... a taky k Víle. Všechno se to nějak podivně proplejtalo a já cejtil určitou podrážděnost kvůli tomu, že věděl o tom jejím přespání.

Ne, že bych se za ni snad styděl. V tom nebyl ten problém.

Ten problém byl, že Víla byla moje. Stalo se z ní moje tajemství, můj únik. Moje šťastná myšlenka.

A táta byl zcela určitě narušitel tohodle kousku klidu, kterej jsem si někde v duši začal v posledních pár dnech pečlivě střežit. Vždycky všechno zkurvil. Už jen tím, že neúnavně vyzvídal a šťoural se ve věcech tak dlouho, dokud jsem na něj nevyjel.

Nechtěl jsem, aby se na ni ptal. Nechtěl jsem, aby věděl. Mohla se z ní stát akorát další věc, kterou pro mě mohl zničit.

Takže jsem nejspíš byl rád, když jsem večer zajel na příjezdovku a zjistil, že není doma.

To bylo to první, čeho jsem si všimnul.

Ta druhá věc?

U sousedů bylo podezřele moc aut a hrála odtamtud hlasitá hudba.

Popadnul jsem svoji sportovní tašku a vešel s ní do baráku. Ani jsem se nezdržoval v přízemí a rovnou dupal po schodech nahoru, zatímco jsem ze zadní kapsy kraťasů vytáhnul mobil a začal na něm psát zprávu.

Kterou jsem nikdy nedokončil.

Veškerý mý pohyby totiž ustaly ve chvíli, kdy jsem zapadnul do svýho pokoje. Skrz pootevřený okno na mě zaútočily tóny písničky Friction od Imagine Dragons... a mezi nima příšernej holčičí jekot.

V tom zvuku byl strach. Vlastně nejenom to.

Naprostý smrtelný zděšení.

A to způsobilo, že se každej jeden chloupek na mým těle postavil do pozoru.

Doběhnul jsem k oknu, rozrazil ho dokořán a vyklonil se ven... jen abych spatřil výjev, kterej se mi zaříznul hluboko do duše jako otrávená dýka.

Scarlett ležela na podlaze svýho pokoje a zřejmě ze všech sil bojovala s nějakým potetovaným týpkem s čírem na hlavě.

Byla nahá.

A on ji dusil.

Do prdele.

Do prdele.

Můj mozek na zlomek vteřiny totálně vypnul, zatímco mý srdce se oproti tomu rozběhlo tak rychle, jako by ho čekal životní sprint. Ale jakmile se mi vlil adrenalin do žil, přestal jsem se snažit myslet a prostě jednal.