Na druhé straně nenávisti

[25]

[Scarlett Harrisová]

Zaparkovala jsem na místě, kde mi GPS hlásila konec mojí trasy. Zatáhla jsem ruční brzdu a trochu se sklonila, abych si prohlédla areál před sebou. Podle toho mála, co jsem viděla, šlo o nějakou starou tovární halu, která se nejspíš už delší dobu nepoužívala. Holé cihly bez omítky se drolily, obrovská okna, složená jednotlivých tabulek, byla místy rozbitá. Někde dokonce i zatlučená dřevěnými prkny. Plot okolo se zdál celkem v pořádku, dokonce i brána byla zabezpečená masivním řetězem s ještě masivnějším zámkem.

A já nějak nechápala, co tu vlastně dělám.

Udělal si ze mě Vaughn jenom srandu? Protože jestli ano, nakonec se z toho dnešního deliria vzpamatuju a pak mu nakopu prdel.

Otočila jsem na sebe zpětné zrcátko, abych zkontrolovala veškeré škody. Nejspíš bylo štěstí, že jsem ráno ani nepoužila make-up, protože bych po všem tom pláči vypadala jako rozmazaný klaun. Takhle to skončilo jen zarudlýma očima a tak trochu rozcuchanými vlasy. Ovšem za tu druhou část mohl nejspíš Vaughn a náš polibek.

A na to jsem momentálně odmítala myslet.

Párkrát jsem kštici prohrábla prsty a pak sáhla do kapsy batůžku pro gumičku, jíž jsem vysoko na temeni svázala drdol. Potom jsem i se svým zavazadlem vystoupila ven, zamkla auto a začala přecházet sem a tam. V žilách mi pořád kolovalo příliš mnoho energie, hněvu a neklidu. Potřebovala jsem někoho praštit. Přesněji řečeno jsem potřebovala praštit svého pitomého bratra.

Rozezleně jsem nakopla kámen u cesty, když jsem si vzpomněla na celou tu scénu doma. „Takovej sráč," zamumlala jsem dopáleně a rozhlédla se okolo.

Bylo teplé letní ráno a za běžných okolností by mi bylo příjemné, jak mě sluneční paprsky lechtají na kůži. Nebo to, jak pofukuje mírny vánek, který si pohrával se spodním lemem mých šatů. Momentálně to ale bylo všechno špatně.

Naprosto všechno.

Nacházela jsem se někde v prdeli - nebo spíš v průmyslové zóně města - a nikde tu nebyl ani živáček. A já musela čekat na toho nejnepravděpodobnějšího člověka ve svém životě. A to čekání mě právě teď vytáčelo do ještě vyšších otáček.

Došla jsem zpátky k autu, vyskočila na kapotu a se zaúpěním na ni po zádech padla. Zírala jsem do jasně modrého nebe nad sebou a přemýšlela nad tím, jak dlouho tu budu čekat, než to prostě zabalím a odjedu.

A když to můj rozum se vztekem usmlouval na maximálně deset minut, ozvalo se kdesi v dálce burácení motoru.

Vytáhla jsem se do sedu, ohlédla se a sledovala, jak ke mně míří černý džíp Cherokee. Předjel můj vůz a pak zcouval zadkem přímo přede mě. Motor chcípnul a Vaughn vyskočil ven. Teď už na sobě měl kromě džínů i své vojenské boty a triko s potiskem kapely Tool. Jeho výraz byl dokonale nicneříkající a ničemu nepomohly ani černé brýle skrývající jeho oči. Došel ke kufru, otevřel ho a nahodil si křížem přes tělo obrovskou sportovní tašku, v níž cosi zacinkalo. Přes rameno si hodil batoh a na závěr vyndal svou basebalovou pálku. Pak konečně prásknul dveřmi a podíval se na mě. „Tak jdeme, Vílo?"