Na druhé straně nenávisti

[79]

[Scarlett Harrisová]

Stála jsem opřená zády o nárazník Vaughnova džípu zaparkovaného na školním parkovišti a kousala se do rtu. Nemohla jsem si pomoct. Bylo to jako zatracené nutkání nějak uvolnit tu energii, jež mi stále kolovala v žilách z toho vítězného zápasu. Pořád jsem měla chuť skákat a křičet. Zpívat a tančit. Oslavovat život, protože poslední dobou byl až k zešílení krásný.

Pokud tedy člověk přehlédnul pár drobných nedostatků jako třeba bratra zavřeného ve vězení. Ale to rozhodně nebylo něco, čím jsem se dnes hodlala zabývat, protože Derrick se tam dostal díky svým vlastním rozhodnutím, za něž jsem rozhodně nenesla žádnou zodpovědnost.

Namísto toho jsem si podupávala Converskou do rytmu písničky, která mi dneska už od rána zněla v hlavě, a přemýšlela nad tím, jak vlastně naše společné odpoledne s Vaughnem skončí.

Proč?

Protože nálady Vaughna Moriho se měnily rychleji než počasí, takže toho dokonale šťastného a nespoutaného kluka, který pomohl svému týmu k vítězství, vystřídal už při odchodu ze školního hřiště mlčenlivý zachmuřený démon, který byl nejspíš připravený mi při jediném chybném kroku ukousnout hlavu.

Takže mi nezbývalo než doufat, že jídlo a sprcha ve školních šatnách aspoň něco z toho zachrání.

A pokud ne?

No, většinou jsem byla schopná jeho nálady vycítit a následně je respektovat, ale v tenhle moment by se mé divoké já dokázalo jen těžko krotit.

Pokud sem zase nakráčí s tou svou bubáckou pózou, nejspíš to povede jen k tomu, že budu mít chuť provokovat. Ne, že bych snad nebyla vzorná přítelkyně, ale trest už mě čekal tak či tak, což znamenalo, že tímhle už to nejspíš nijak moc nezhorším.

Shlédla jsem dolů na svůj výstřih a po chvilce zírání na své poprsí, jsem se zlomyslným úsměvem popotáhla látku šatů o kousek dolů. To jsem mohla považovat za malou odplatu za ten dres, který si máma odvezla s sebou domů. Už jsem se kvůli mizerovi nehodlala schovávat ani vteřinu. Tak.