Na druhé straně nenávisti

[7]

[Vaughn Mori]

Dostat se do pokoje Scarlett Harrisový byla hračka.

A to zejména proto, že po tý naší menší sousedský show byla tak rozrušená, že zapomněla francouzský okna ve svým pokoji zavřít.

Takže já už si jen počkal do večera, až padne tma, a ujistil jsem se, že její máma je pořád v práci, zatímco její velice nesympatickej brácha se dívá v přízemí na televizi. Vyšplhal jsem po pergole a z ní se dostal na střechu, která nebyla nijak strmá, díky čemuž jsem zvládnul v pohodě vylízt vzhůru do její ložnice.

Pomocí světla z mobilu jsem opatrně došel k posteli, kde jsem na nočním stolku rozsvítil lávovou lampu. Do prdele. Vážně lávová lampa? Celej tenhle podivnej barevnej vesmír, v němž ta ještě podivnější holka žila, mi nějak nešel na rozum. Byla něco mezi hipísačkou, rockerkou, rozervanou umělkyní a profi plátnem pro tatéry. A navíc byla drzá, nesnesitelná, protivná a umíněná tak, že by si s ní nezadal ani bejk, kterej vám nechce uhnout ze silnice, na níž stojíte ve svým džípu a troubíte na něj jako šílený. Ne, že by se mi to snad někdy stalo.

Nicméně.

Z tý posraný lampy jsem téměř dostával tik do oka, proto jsem se rozhodnul dojít ke dveřím, který byly zcela evidentně zamčený, a rozsvítit lustr.

Sjel jsem pohledem celej pokoj a snažil se to všechno vtáhnout do sebe. Stěny byly namalovaný jasně tyrkysovou barvou a žádnej z kusů jejího nábytku k sobě neladil. Jako by všechno bylo nahodile koupený ve slevě, domácím výprodeji nebo bazaru. Starej stůl, kterej už zřejmě něco pamatoval, byl natřenej na bílo a na různejch místech záměrně (nebo možná taky ne) ošoupanej. Na jeho desce byl neskonalej bordel – jedna změť papírů, starý sklenice od marmelád počmáraný různýma ornamentama a Scarlettiny ručně vyráběný keramický hrnky. Obojí bylo plný tužek, fixů, voskovek, pastelek a štětců. (A nejspíš mě udivilo, že štětiny oněch štětců byly vážně pečlivě vymytý a čistý.) Dál tu bylo pár obalů od müsli tyčinek a na vrcholu toho všeho se válel její grafickej tablet. Židle u onoho stolu byla natřená světle modrou barvou a sedátko potažený pro změnu oranžovou látkou.

Hned vedle se nacházela obrovská knihovna, která byla – evidentně pro zachování pestrosti - natřená na žluto a po bocích pomalovaná kytkama. Bylo v ní nezměrný množství různejch paperbacků, který byly už na první ohled ohmataný, pomuchlaný a zcela určitě několikrát čtený. A z nějakýho důvodu se mi zrovna tahle část líbila, protože bylo vidět, že k těm knihám má vztah a vrací se k nim. Přesto, že já byl na svoje výtisky dost opatrnej a nesnášel jsem na nich jakýkoliv defekty. Vytáhnul jsem Veronika se rozhodla zemřít od Paola Coelho a namátkově zjistil, že si do knih dokonce vpisuje poznámky.

Propiskou.

Prsty se mi z toho zkroutily téměř do křeče. Zaklapnul jsem ten titul a vrátil ho zpátky. Po nakouknutí do další knihy jsem přišel na to, že čte dokonce i romance, který by se v pohodě daly považovat za holčičí verzi porna.