Na druhé straně nenávisti

[76]

[Vaughn Mori]

Věci se měnily. Každým dnem a každou pojebanou hodinou.

Ani jsem nechápal jak.

Se Scarlett jsme spolu začali ve škole normálně mluvit. Já u toho zatínal čelist, vrzal zubama o sebe a překonával všechny svý vnitřní démony. Protože pokaždý, když se ocitla až kurevsky nebezpečně blízko, jsem měl chuť přitáhnout si ji k sobě a dotýkat se jí. Jakkoliv.

Ale neudělal jsem to.

Bylo by to příliš. Příliš mnoho kontaktu a příliš brzy.

Nebyl jsem na to kurva připravenej.

A navíc? Navíc jsme byli neustále pod dohledem. Beth a její slepičí klub si tohle nikdy nenechaly ujít a věděl jsem, že to díky nim o nás všude po chodbách kolujou drby. A ty jen posílil fakt, že Víla s Ryanem s náma začali každej den obědvat.

V těch chvílích jsem v zádech cejtil pohledy celý pojebaný Skyline. Protože já, Jayden a Dom jsme vždycky seděli u stolu fotbalistů a roztleskávaček. Hvězd týhle školy.

A to přestalo.

Teď jsme měli náš vlastní stůl, kde jsme seděli v pěti lidech a normálně spolu mluvili, jako bysme nikdy nebyli úhlavní nepřátelé. Jako by tohle vůbec nebylo divný. Jako by tohle byla nová realita, na kterou si prostě ostatní měli zvyknout.

Vnitřnosti se mi z toho podivně kroutily a občas jsem měl skoro pocit, že budu zvracet.

Sedával jsem vedle Víly. Nikdo z těch blbů se neopovážil to místo zabrat. Ovšem pořád mezi náma byla jakási bezpečnostní vzdálenost, kterou ani jeden z nás nepřekonal.

A já jí byl vděčnej.

Protože všechno nechávala na mně.

Netlačila na mě. Nesnažila se nic uspěchat. Nesnažila se mě dotýkat. A na nic se kurva neptala.