Na druhé straně nenávisti

[34]

[Scarlett Harrisová]

„Takže hádám, že Vicovi jsi to ještě neodpustil," dostala jsem ze sebe a k mé vlastní nespokojenosti to neznělo tak odlehčeně, jak bych si přála. Neklidně jsem si poposedla a zatahala za uzel na svém – Vaughnově – tričku, abych nějak zaměstnala ruce.

Vaughn se tomu jen uchechtnul. „O Audrey už dávno nejde. Jen to tenkrát způsobilo dost zásadní zvrat mezi mnou a Victorem. Než mu dala, byli jsme kamarádi. Pak jsem mu přerazil nos, on mi definitivně přebral holku a já mu vyhlásil válku. Vyhrával jsem. Byl jsem podělanej král Redwoodu, než -" Najednou se zarazil tak prudce, jako by zakopl o vlastní slova.

A to mě donutilo na něj pohlédnout.

Volant svíral tak pevně, až mu zbělaly klouby na prstech. „Na tom kurva nesejde. Dneska vyhraju já, Vílo. Doufám, že jsi připravená, protože z tohodle už se nedá vycouvat."

Nebyla jsem si tak úplně jistá.

Sledovala jsem, jak Vaughn hladce proplouvá okolním provozem. „Kdy to začne?" zeptala jsem se a snažila se zaostřit na vůz, který jel kus před námi. Zdálo se, že Ford Raptor s kameramanem si nás hlídali.

„To poznáš sama," ujistil mě.

A nijak zvlášť mě tím neuklidnil.

Sáhla jsem po jeho kšiltovce, kterou jsem měla pořád posazenou na hlavě, a hodila si ji do klína. Zoufale jsem potřebovala rozptýlení. „Proč tohle děláš, Vaughne?"

„Dělám co?"

Roztržitě jsem mávla rukou. „Tohle. Proč jsi mě chtěl s sebou? Ještě před pár dny jsi mě nenáviděl."

Pár dlouhých vteřin bylo ticho, než se uráčil odpovědět: „Možná testuju tvoje limity."

Z mých rtů unikl lehce hysterický smích. „Cože kurva?"

Znovu mlčel. Zdálo se mi, že se mu nechce odpovídat. Že jsme se dostali do nějakých nebezpečných vod, které se týkají toho démona v něm. Střelil po mně očima, než se zeptal: „Víš, co je to l'appel du vide?"

Ten výraz mi nic neříkal. Teoreticky bych aspoň měla rozumět významu, ale většinou hodin francouzštiny jsem proplula jen díky Ryanovi. Nakrčila jsem nos a zkusila to: „Volání...?"

Přikývnul. „Dalo by se to přeložit jako volání prázdnoty. Je to pocit –" Zadrhnul se mu hlas. Na prázdno polknul a zkusil to znovu. „Pocit, kterej se může objevit kdykoliv... Když stojíš na mostě nebo nějaký skále a hlavou ti probleskne, že skočíš... i když to ve skutečnosti nechceš. Když jedeš v autě a napadne tě, co by se stalo, kdybys to strhla do protisměru... Jde o nějaký procesy v lidským podvědomí. Vznikly na to i určitý studie." Znovu na mě pohlédnul a zjistil, že ho upřeně pozoruju. „Může jít o určitej pocit marnosti z vlastního života. Jsme až příliš v bezpečí a hýčkaný. Nevážíme si věcí, který máme, a tak si asi čas od času potřebujeme připomenout, že o to můžeme takhle," zvednul pravačku z volantu a lusknul prsty, „přijít."