Na druhé straně nenávisti

[Prolog část první]

[Vaughn Mori]

Měl jsem neurčitý tušení, že se můj život veze po spirále sraček dolů. Což bylo v patnácti letech dost odvážný tvrzení, uznávám, ale události posledních měsíců tomu dost nasvědčovaly.

Navíc jsem se zrovna teď vracel z dvoudenního tahu. Pil jsem do bezvědomí, několikrát jsem zvracel, proložil jsem to trávou a nakonec jsem zkusil nějaký pilulky zapomnění od jednoho ‚kámoše'. Ukázalo se to jako obchodní tah od prodejce, protože ten posranej prášek mi žádný zapomnění nepřinesl. Naopak. Jen další náhlou nevolnost, agónii v návalu křečí a zasranou sebelítost, která vždycky číhala za rohem a čekala, kdy bude vhodná chvíle mě přepadnout.

Byl jsem zničenej, vyčerpanej a chtěl jsem jen odpadnout do bezvědomí a spát. Teda hned po dlouhý horký sprše a čistým oblečení.

Šel jsem domů tři kiláky pěšky, protože v Doupěti nebyl nikdo ani krapet střízlivej a já měl naštěstí dostatečně fungující mozek na to, aby mi došlo, že se zřejmě nechci nechat zabít při dopravní nehodě. Rozhodně to totiž nebyl dost epickej způsob smrti.

A navíc jsem musel vydržet. Kvůli ní.

„Srát na to. Zkurvený klíče. Zkurvenej život," nadával jsem tiše, zatímco jsem se pokoušel odemknout hlavní dveře našeho domu. Bylo něco kolem desátý večer a já měl zatraceně málo času na to, abych se dal dohromady. Protože ráno jsem musel bejt střízlivej, zcela při smyslech a připravenej na cokoliv, co mi chtěl život naservírovat.

Konečně jsem našel na svým svazku ten správnej kus, odemknul jsem a nejistým krokem vešel dovnitř. Pořád jsem měl vzdálenej pocit, že budu zvracet. Nebo možná upadnu na podlahu rovnou tady a teď.

Byl jsem vděčnej, že mi dal táta volno od mejch ‚povinností', ale vlastně se to ukázalo jako blbej nápad vzhledem k tomu, jak jsem dopadnul.

V obývacím pokoji spojeným s kuchyní svítila jen lampa v rohu vedle gauče, jinak nic. To mě z první ruky trochu zmátlo, protože jsem nejspíš čekal, že se tu táta bude dívat na televizi. I když pravda byla, že poslední dobou týhle činnosti holdoval čím dál míň. Ne snad kvůli svý uvědomělosti ale proto, že jednoduše nebyl doma. Přesčasy v práci - spousta přesčasů v práci - a služební cesty o víkendech ho zaměstnávaly.

Někdy jsem měl nepříjemnej pocit, že mi lhal.

A zrovna teď jsem měl kurevsky nepříjemnej pocit, že odtud prostě jen tak zmizel.

Ne, že bych to nechápal. Oběma nám ta ponurá nálada v domě, všudypřítomnej strach a nejistota lezly na mozek. Ale tohle snad kurva neudělal? Nemohl tady přece mámu nechat samotnou!

Trhaně jsem se nadechnul, zaťal ruce v pěst a chystal se prošmejdit každý zákoutí tohodle prokletýho domu, když k mejm uším dolehl zvuk kroků doplněnej o povědomý skřípání.