Na druhé straně nenávisti

[27]

[Scarlett Harrisová]

„Prostě to udělej, Vílo," dorážel na mě Vaughn.

Mé rty se kroutily do nezastavitelného úsměvu, zatímco jsem v natažené ruce držela hořící zápalku. Stáli jsme v místnosti, kterou jsem před pár hodinami zdemolovala, a všude okolo nás byly rozházené papíry. Všude.

Pokud to vážně udělám, požár se rozšíří rychlostí blesku.

„Zopakuj to," vybídla jsem ho a ohlédla se na něj.

Vaughn protočil oči a zavrtěl hlavou. „Tahle fabrika patří mýmu tátovi, ale už pět let není v provozu. Uděláš mu tím službu, protože takhle aspoň dostane odškodný od pojišťovny."

„A nelžeš mi tady právě teď, Mori?"

Vypadalo to, že ho začínám vytáčet. „Co po mně chceš? Doklad o koupi? Ten teď nejspíš nevyčaruju."

„Ty jsi takovej – Do prdele!" vyjekla jsem, když mě plamínek spálil na prstech. Upustila jsem zápalku a pak vyjeveně zírala, jak papíry pod mýma nohama začínají hořet. Odcouvala jsem ke dveřím a poté zalapala po dechu, protože po mně hmátly dvě silné paže.

Vaughn mě vytáhnul z místnosti, natisknul má záda proti svému tělu a pevně objal můj pas. Cítila jsem, jak se za mnou nahrbil, aby mohl položit bradu na mé rameno a zašeptat mi tak do ucha: „Tak jaký to je?"

Olízla jsem si rty. „Neudělala jsem to schválně."

Tomu se jen ochraptěle zasmál. „Ale no tak, Vílo, oba víme, že bys tu sirku nakonec pustila... tak jako tak."

Drobné plamínky se před našima očima šířily, zatímco do vzduchu stoupal štiplavý kouř, a já si nebyla jistá, jestli jsem nervózní, vyděšená k smrti nebo nadšená. „Tohle je šílený," vydechla jsem omámeně.

„Jo," připustil Vaughn, jehož ruce mě začaly hladit na břiše, „ale není to svým způsobem uspokojivý? Rozbíjet, ničit a pálit... dostat to všechno ze sebe ven."

Opřela jsem se do něj a na pár chvil zavřela oči, protože mě přemáhalo to příjemné mravenčení v podbřišku, které připomínalo hejno motýlů prohánějící se sem a tam. „Je. Ale nevydrží to věčně. Není to způsob, jak žít."

Znovu se uchechtnul, když mi odhrnul rozpuštěné vlasy přes rameno a svými rty se dotknul mé šíje. „Jen přiznej, že jsi zkažená. Zkažená jako já," zavrněl a zlehka mě kousnul, než to samé místo políbil.

Do prdele, jo. V jeho rukou jsem taková mohla být. A možná ještě horší.

„Naser si, Vaughne," zasténala jsem omámeně.

Naposledy mě olíznul. „Ty jsi ale bláznivá mrcha," poznamenal pobaveně a pustil mě.

Cítila jsem se najednou lehce zmateně, když mě neobjímalo jeho pevné tělo a nezahřívalo jeho teplo. Ohlédla jsem se přes rameno a zjistila, že na mě míří svým telefonem. „To si mě fotíš?"