Na druhé straně nenávisti

[17]

[Vaughn Mori]

Tohle byla třetí třída, do který jsem vtrhnul. A já věděl, že tam je, ještě než na ní vůbec spočinul můj zrak. Cejtil jsem ji každým kouskem svojí posraný bytosti. Krev v mejch žilách bouřila, zatímco Scarlettino jméno se na jejích vlnách neslo ozvěnou. A ta se vracela do mejch uší v pravidelným intervalu.

Scarlett. Buch buch. Scarlett. Buch buch. Scarlett.

Byla jed v mým krevním oběhu. Dostala se pod moji kůži a pomalu mě připravovala o rozum.

Přimhouřil jsem oči, zatímco jsem ji neomylně našel v záplavě nezajímavejch obličejů.

Vyčnívala.

Volala mě k sobě.

A podle jejího výrazu se dost možná bála.

Dobře.

Svým pohledem jsem k ní vysílal jasnou zprávu o tom, co mezi námi dvěma bude následovat. A ona to pouto nedokázala přerušit. Neklidně se zavrtěla na židli, ale neuhnula přede mnou. Možná jenom chtěla bejt statečná a bezhlavě drzá jako pokaždý.

Jenže já byl tentokrát připravenej každej náznak její drzosti potrestat a umravnit ji.

Nohy mě nesly vpřed, aniž bych si to uvědomoval, ale když jsem zrovna procházel kolem katedry, vniknul do mýho mozku otravnej hlas.

„Pane Mori, pokud se nepletu, vy v téhle učebně nemáte co pohledávat!" vypískla slečna Michaelsonová.

Zastavil jsem se a pohlídnul na ni, zatímco mý obočí vyjelo vzhůru. Proč na mě do hajzlu vůbec mluvila?

Nebyla bůhvíjak vysoká a její postava byla celkem drobná. I když ne tolik jako postava mojí Víly. Nicméně díky blond vlasům a modrejm očím splašený laně rozhodně nebudila respekt svejch žáků. A k její smůle si autoritu nedokázala prosadit ani jinejma způsobama. (A evidentně jí v tom ani nepomáhal fakt, že v pětadvaceti letech nosila kostýmky určený pro postarší ženský.)

Pomalu jsem povytáhnul koutky úst v zastrašujícím úsměvu, zatímco jsem na ni shlížel. „Jen jsem si přišel pro Scarlett Harrisovou."

Ona párkrát zamrkala, protože tuhle odpověď zřejmě nečekala. Stejně jako pár mejch spolužáků, který to celý nadšeně sledovali a hltali každý naše slovo. „Co prosím?" vyhrkla zmateně a opřela se rukou o katedru.

Naklonil jsem se nad ní, abych jí dal pocejtit náš vejškovej rozdíl. O krok ustoupila a můj úsměv se rozšířil. „Jak jsem řekl, odvedu si ji a dál už vaši výuku nebudu vyrušovat."

V očích se jí mihnul náznak hněvu, když zaťala ruce v pěst. „Tohle nemůžete. Jestli to uděláte, nechám vás zavolat k panu řediteli."