Na druhé straně nenávisti

[19]

[Vaughn Mori]

Zajel jsem na příjezdovku u našeho domu a zastavil před garáží. Sáhnul jsem pro klíče a dálkovým ovládáním otevřel vrata. Ovšem než jsem dostal šanci vjet se svým opraveným Vanquishem dovnitř, rozdrnčel se na palubce telefon.

„Do hajzlu," zavrčel jsem podrážděně při představě, že by to zase mohl bejt táta. Mrknul jsem na displej a následně jsem zaklel znova. Tentokrát ještě o něco hůř. Byl jsem v zatraceným pokušení ten hovor nepřijmout, ale nakonec asi zvítězila zvědavost.

„Co je kurva?" zeptal jsem se namísto pozdravu, protože s Kelly už jsem nejspíš nijak přívětivěji komunikovat nehodlal.

A ona začala ječet: „Přísahám, že ta děvka je mrtvá! Zabiju ji! Zabiju! Rozumíš tomu?"

Překvapeně jsem zamrkal a odtáhnul telefon od ucha, protože dál vytrvale pištěla, jako by ji na nože brali. O kom to do hajzlu mluvila? Teda... měl jsem dost konkrétní představu, o kom to mluvila, ale co se to zase do prdele stalo?

Až když ten její otravnej hlas umlknul, přiložil jsem si mobil zase k uchu. „Zkus tentokrát mluvit srozumitelně a k věci, jinak rovnou zavěsím."

Uslyšel jsem její přerývaný funění a taky popotahování. „Scarlett Harrisová. Ta čubka mi dala pěstí! Rovnou na oko! Celý to nateklo a skoro nic nevidím, do prdele!"

Snažil jsem se vstřebat to, co mi říkala, ale můj mozek s tím měl evidentně problém. A když to celý zapadlo do sebe, netušil jsem, jestli se kurva smát, anebo začít znova nadávat. Nakonec jsem rezignovaně pronesl: „Kelly, je mi to u prdele. Zavolej to někomu, koho to bude zajímat."

„Jak se s takovým magorem můžeš tahat?" vyprskla na mě namísto jakýkoliv logický reakce.

A já potlačil silnou touhu do něčeho kopnout. Přemejšlel jsem nad tím, jak jí sakra jednou provždy vysvětlit, že o mě a můj život nemusí mít péči jednoduše proto, že do něj nezapadá.

Ovšem, když se Kelly nedostalo okamžitý odpovědi, znova spustila: „Ta holka to nemá v hlavě v pořádku! Jenže já se sebou nenechám takhle vyjebávat. Nemůže si kurva myslet, že jí to jen tak projde. Mám nějakou pověst! Jak se zejtra mám ukázat ve škole?"

Protočil jsem oči a praštil hlavou o opěrku, než jsem jí s ledovým klidem odpověděl: „Podívej, možná by sis měla přiznat, že je to nad tvý možnosti a přestat se do ní srát, když na ni nemáš."

„COŽE?" zaječela znova.

Následoval vodopád slov, kterej jsem neposlouchal.

A to zejména proto, že před domem Harrisových zastavila Impala, z níž o chvíli později vystoupila Scarlett. Scarlett, která evidentně neměla žádnej monokl ani jiný zranění. Ale jak kráčela k domu, vypadala nervózně a roztřeseně. K hrudi si křečovitě tiskla jakýsi desky a celý to působilo, jako by tohle bylo to poslední, co ji drží pohromadě. Byla rozcuchaná a možná se mi to jen zdálo, ale její oči byly nejspíš zarudlý.