„Je mi líto, pane... pane..." drobný doktor s mastnými hnědými vlasy až po ramena a brýlemi posazenými na špičce nosu spěšně hledal v papírech moje jméno.
„Hemmings," doplnil jsem ho nevrle.
„Ach ano, Hemmings... jak jsem již řekl, váš partner nebude schopný odehrát jakýkoliv zápas v následujících tak třiceti, možná čtyřiceti dnech. Zlomenina není žádná sranda, to vám jistě nemusím vysvětlovat," prohlásil důležitě.
„Ne, to nepřichází v úvahu!" vyjekl jsem. „On musí hrát! On bude hrát. Za pár dní nám začíná turnaj a on musí nastoupit! Chápete to?" křičel jsem po něm. Proč se to muselo posrat zrovna na poslední chvíli?!
„Uklidněte se," mírnil mě. Jak bych se mohl uklidnit, když mi právě odpadl parťák do čtyřhry? A zrovna náhodou na jednu ze čtyř nejdůležitějších tenisových událostí roku, Australian Open. Seknul bych s tím.
„Nechte mě!" obořil jsem se na něj. „Matthew, tak si prostě vezmeš raketu do druhý ruky a odehraješ to levou," otočil jsem se na Matthewa, který se hrbil na lékařském lehátku a zkoumal svoje čerstvě zlomené zápěstí. Povzdychnul si a spustil: „Hele, Luku, doufám, že je ti jasný, že tohle cesta neni. Řekni mi, jak bych asi měl hrát levou, když už třináct let hraju pravou. A i kdyby, potřebuješ obě ruce, to tě nenaučili? Koukej, fakt mě to mrzí, že jsem ti... že jsem nám takhle překazil plány, ale obávám se, že se s touhle sádrou pořádně ani nenajím, natož abych odehrál zápas. Navíc to bolí jako čert"
To i on to vzdal?
Pevně jsem zaťal pěsti. „No tak mu s tím něco udělejte! Nebo mu urychlete srůst kostí, já nevím, neznám ty vaše doktorský sračičky," začal jsem opět zvyšovat hlas na toho doktora, který - zaprvé - neznal ani moje jméno a když někdo nezná moje jméno, tak s tím mám sakra problém, a zadruhé - se tvářil důležitěji, než by měl zapotřebí. Co ten dokázal? Dát někomu sádru bych zvládnul taky.
„Luku, vážně by ses měl zklidnit," slyšel jsem kamaráda.
„Jo? Tak mi řekni, co teď mám dělat? To si jako myslíš, že za tři dny někoho seženu? Jsi pěkně naivní," osočil jsem ho. Byl jsem pořádně vytočený.
„Proboha, nech to na trenérovi a na těch lidech, co tomu rozumí. Vrať se zase zpátky na kurt a připrav se na pondělí. Tady toho moc nezmůžeš," radil mi.
„Jo, na to bych nepřišel. Díky za radu," odpověděl jsem kysele a opustil ordinaci. „Kurva," praštil jsem pěstí do stěny výtahu, když jsem sjížděl dolů na parkoviště. Tvrdě jsme trénovali, abychom to tu ovládli jako minulý rok a to nemehlo si tři dny před začátkem zlomí zápěstí. Možná bych mu mohl zlomit i to druhý, měl bych z toho vlastní potěšení. Vážně jsem měl chuť něco zlostí rozbít. Přinejmenším jsem pořádně třísknul dveřmi auta, kde na mě čekal trenér. Zvědavě na mě kývnul hlavou. Rozhodil jsem rukama. „Můžeš mi začít shánět někoho novýho, Charlie. Má to zlomený." Nevypadal, že by ho to nějak zaskočilo. Nasadil si sluneční brýle, ve kterých na jeho věk pokaždé vypadal neuvěřitelně drsně, a chopil se volantu: „Super, jedeme ti někoho nabrnknout."
„Jak můžeš bejt tak v klidu? Kde chceš jako teď někoho vzít?" opáčil jsem nechápavě.
„Někdo si zachovat chladnou hlavu musí, když už to nejsi ty. Hele, víš kolik hráčů chodí denně okolo toho areálu a sní jenom o tom si zahrát na centrálním kurtu?"
„No a co já jako s tím?" odfrknul jsem si.
„Rovná se víš kolik lidí bude mít zájem? Vážně nemusíš mít strach, že bys nenastoupil," uzemnil mě. No tak to jsem na tebe zvědavej. Nechám tě dělat tvojí práci. Nebudu se ti do toho plést.
Dojeli jsme zpátky ke kurtu, kde jsem předtím trénoval. Nevrle jsem si sbalil svoje věci, které jsem si tam nechal, nasedl jsem zpátky do auta a odjeli jsme na hotel. Po obědě jsem relaxoval a pevně doufal v to, že se někomu podaří mi někoho na poslední chvíli sehnat. Protože jestli ne... jestli ne, tak sám nevím. Nepřežiju to. Tak dlouho jsem snil o vítězství na tomhle turnaji. Když už se mi to minulý rok konečně povedlo, začal jsem chtít ještě víc. Byl jsem nenasytný. Potřeboval jsem vyhrávat. Nebylo nic na světě, co bych chtěl víc, než další vítězství. Navíc na tomhle turnaji. Byl pro mě už odjakživa speciální. Ani nevím proč, asi mě lákala Austrálie.
Jako Američan jsem však nebyl zvyklý na takhle vysoké teploty, obzvlášť teď v lednu, kdy tu teploměr měřil neuvěřitelná čísla. I někoho takového jako jsem byl já, horko lehce zmohlo. A že jsem měl tuhý kořínek.
Navečer, když jsem ležel na masážním stole a můj fyzioterapeut mi zrovna příjemně zarýval nehty do mých lýtek, k nám přiběhl naprosto nadšený Charlie.
„Máme to, máme to, Luku!" jančil.
„Co? Co máme? Někoho?" zatajil se mi dech a modlil jsem se, aby myslel na to stejné jako já.
„Jo!" sednul si pode mě a v rukou měl několik papírů, jimiž se zběsile přehraboval. „Kontaktovali jsme asi dvacet lidí a počkej... tady. Souhlasili. Zejtra se sejdeme, domluvíme podrobnosti a tak. Hotel, všechno. Je to super, protože ten kluk je ze Sydney, takže nemusíme čekat na žádný lety z druhýho konce světa," rozplýval se.
„Počkej, brzdi. Kdo to je?" klidnil jsem jeho nadšení.
„Jmenuje se...ehm, kde jsem to měl... jo, jmenuje se Calum Hood," rychle přejížděl očima řádky. Přísahám, že se mi zatmělo před očima. Proč jsem to jméno nikdy neslyšel?
„Jakže?" zalapal jsem po dechu.
„Calum Hood," zopakoval.
„Kdo to jako je?"
„Nevím, ale prej je to mladá australská hvězda, na," podal mi papír s jeho profilem. Zdráhavě jsem si ho převzal a začal zkoumat jak jeho statistiku, tak informace o něm.
„Calum Hood, osmnáct let, pořadí ve světovém žebříčku 458, na okruhu ATP jeden rok..." četl jsem nahlas, až se mi na konci dočista vytratil hlas. „To nemyslíš vážně, Charlie. Ne, já tohohle nechci. Vždyť je to nějakej neskušenej zajda, kterej tady v tom ještě ani neumí chodit! Charile, ne, tohohle ne," zoufale jsem vrtěl hlavou.
„Tak hele, ty, zase tolik na výběr nemáme, buď rád, že se vůbec někdo našel. Vždyť vypadá docela slibně. Nesuď ho podle toho, co sis přečetl, neviděl jsi ho v akci. Může bejt lepší, než si myslíš," mluvil mi do duše.
„Ne, to teda nevypadá slibně! Podívej se na něj!" strčil jsem mu jeho fotku těsně před obličej. Bylo tak strašně poznat, že je mu jenom osmnáct. Tedy, osobně bych mu tipnul ještě tak o dva roky míň. „A jsi si jistej, že je ze Sydney?" pochybovačně jsem utrousil při pohledu na jeho oči. „Vypadá jako kdyby-"
„Luku, prosím tě!" vykřikl trenér. „Přestaň si vymejšlet. Jestli chceš někoho jinýho, tak si ho najdi sám. Nevěnoval jsem tomu celý odpoledne jen proto, aby sis tu ještě vybíral. Tohle není žádná samoobsluha, kde si můžeš vzít, co chceš. Vezmeš si to, co si vzít musíš. Přijedou zejtra před obědem, tak trénink posuneme na osmou. Jo a... ty tvoje nejapnosti si zejtra radši nech tady, ok? Nechceme žádný špatný vztahy. Dobrou noc," rozloučil se a odešel.
„Hm," zabručel jsem. Kéž bych měl taky nějakou moc do toho zasahovat. Rozhodně bych si nevybral tohohle nezkušeného černovlasého piškotka, který mi silně připomínal jednu z postaviček z těch japonských seriálů.
Kdybych tu neměl povinnosti a paparazzi na každém kroku, šel bych se před zítřkem pořádně ožrat.
Zdravím, jsem tu s dalším příběhem, tak doufám, že vás bude bavit stejně jako mě:) Budu moc ráda za vaše názory k této povídce:)
Love ya xx
