Calum
Tohle byl konec. A ne jen turnaje. Všeho. Dneškem jsem zazdil úplně všechno, co se dalo. Naději a hrdost jsem pohřbil hluboko, hluboko pod tuhle arénu. Zkazil jsem to. Zklamal jsem ho.
To na tom bylo úplně nejhorší. Nedokážu říct, jak mi v ten moment bylo, protože se mnou burcovalo na desítky emocí a každá si křičela o speciální pozornost. Nevěděl jsem, co dělat. Nejradši bych se zašil někam daleko od celého světa a v míru tam dožil zbytek svého života. Až tak moc zlé to bylo.
Věděl jsem, jak moc Luke prahnul po úspěchu, po vítězství. Ani jsem se jsem se nemusel namáhat, abych pokaždé obdivoval tu nezkrotnou touhu v jeho očích. Jenže teď... radši jsem k němu ani dlouhou dobu pohled nezvedl. A když už jsem to konečně udělal, tak jsem samým šokem ztuhnul na místě.
Stál někde, kde vůbec stát neměl. V pravé ruce svíral mikrofon, který měl držet někdo docela jiný. Celé jeho tělo bylo otočené přímo k mému. Celé publikum rázem utichlo, když nesměle pronesl: "Dobré odpoledne, uhm... doufám, že mi dovolíte chvilku, chtěl bych něco říct." Necítil jsem z toho nic dobrého. Právě jsem si nejvíc ze všeho přál být telepat a vidět tomu klukovi do hlavy.
"Ze všeho nejdřív bych rád pogratuloval Nickovi a Kevinovi, hráli jste skvěle, kluci. Hodně štěstí ve finále." Ozval se první potlesk. Luke se na vteřinku usmál a uznale pokýval hlavou k našim soupeřům. Potom svůj zrak opět nasměroval ke mně. Kromě Luka mě stresovala ještě jedna věc a to ta obrovská tabule, na které se promítal každičký detail. Nemohl jsem si nechat nic pro sebe. Všichni přítomní se mohli kochat každou sebemenší změnou mého výrazu.
"No... a teď bych chtěl - nebo spíš potřeboval - poděkovat třem lidem, bez kterých bych tu dneska nestál. Matte, doufám, že se na mě teď v televizi díváš..." Co?! Co má Matthew společného s tím, že jsme se s Lukem dostali až do semifinále? "...víš, už delší dobu ti chci poděkovat a vyjádřit svou vděčnost za to, že sis těsně před turnajem zlomil to zápěstí, poněvadž nám to oběma otevřelo oči, nemyslíš? Jsem moc rád, že teď, když už je všechno za námi, nám nebudeš působit další nepříjemnosti."
Na tribunách se vznesla vlna jakéhosi šumu a tichého švitoření. Všichni věděli, o čem se Lucas zmiňoval. Po krátké odmlce se otočil zády a jak jsem tušil, byl na řadě trenér.
"Charlie, ty mě znáš a víš nejlíp, jak to se slovama neumím," Charlieho obličeji snímanému na obrazovce dominoval obrovský úsměv, "proto řeknu jen velké díky. Ať už si oba někdy lezeme na nervy a nemůžeme to spolu vydržet. Strašně moc jsi mě toho naučil a sázel bych na to, že sis toho ani nevšimnul. Spíš sis toho nestihnul všimnout, protože vím, jak moc tě zaměstnávám. Ty... ty nejsi jenom trenér, Charlie, nikdy jsi nebyl jen to. Mám v tobě tátu, kamaráda. Moc pro mě znamenáš a já jsem neskutečně šťastný za to, že tě mám."
Mluvil tak hezky. Tak upřímně. Charlie ukazoval zdvižené palce a přes křičící dav posílal Lukovi děkovné vzkazy. Usmíval jsem se od ucha k uchu, ale přešlo mě to stejně rychle, jako se zmíněný úsměv objevil. Luke se totiž znovu obrátil ke mně. A tentokrát už to nevypadalo, že by chtěl mluvit k někomu jinému. Mírně jsem zavrtěl hlavou, aby si to ještě rozmyslel. On však vypadal odhodlaněji než kdy dřív. Až jsem se skoro divil, že si sem nepřizval ještě víc lidí, kteří by to mohli sledovat přímo na vlastní oči.
"Calume," vydechnul a mně se v ten okamžik stáhnul žaludek a srdce mi v hrudníku začalo dělat kotrmelce, "ty jsi ten poslední, ale zato nejdůležitější člověk. Nemám tušení, jak tohle začít a přitom neplácat nesmysly. To člověk snadno ztratí koncentraci, když... no, však ty víš," odkašlal si a já se na něj málem vrhnul a vlepil mu facku. Tohle mluvení o mně přede všemi a navíc s tak očividnou podstatou a záměrem, to přesně jsem doufal, že neudělá. A opravdu ne jenom kvůli sobě. Kvůli nám oběma. Jenže bohužel v tuhle chvíli byl Luke dost otevřený - vůbec ne jako ty první dny ještě před turnajem, kdy odmítal si k sobě kohokoli pouštět - a podle všeho prahnoucí po vytvoření nového skandálu, o kterém by se mohlo úžasně psát na všech webových portálech i v obyčejných novinách.
"Ještě předtím, než začneš promýšlet různé způsoby jak mě uškrtit, poslechni mě. Vím, že se teď vůči tobě chovám jako hrozný sobec, ale taky vím, že mi to odpustíš." Egoisto, okřiknul jsem ho v duchu, ale pousmál jsem se nad jeho sebevědomím. Občas by ho mohl jen tak rozhazovat kolem sebe. "Calume, můžeš si říkat co chceš, ale nevyvrátíš to mně ani mnoha ostatním... my všichni jsme měli možnost sledovat toho nejnadanějšího mladého tenistu, co nám seznam hráčů mohl tady na Australian Open nabídnout. Chci se ti omluvit, jelikož jsem o tobě na začátku pochyboval. Teď už vím, že to byla zásadní chyba a že ty do tenisu nepatří. Věř mi, že vždycky tu nějaké chyby budou a budeme je dělat oba dva. Budeme je dělat všichni. Všude. Každý v něčem jiném. Možná jí dělám i já právě teď, nevím.
Každopádně ti chci nekonečně poděkovat za ty úžasné dva týdny, během kterých se ti podařilo ze mě udělat člověka. Pořád nemůžu uvěřit tomu, že jsem to byl právě já, kdo dostal toho nejlepšího parťáka a zároveň tak milou duši, Calume." Měl naprostou pravdu. Odpouštěl jsem mu každým dalším slovem, jež hřály jako nejteplejší sluneční paprsky uprostřed letního dne. Nezmohl jsem se na nic. Jen na připitomělý zamilovaný úsměv. Neměl bych, ale prahnul jsem jsem po pokračování. Tak nádherně se to poslouchalo. Proklínal jsem sám sebe za to, že takhle úžasně bych o něm před tolika lidmi nezvládl mluvit. On by si to totiž zasloužil. On si zasloužil celý nekonečný vesmír.
"Vím, že tohle byl tvůj sen a jsem hrozně šťastný, že se ti podařilo si ho splnit. Podívej! Všichni co tu sedí se přišli podívat jenom na tebe. Jenom na tebe. Ten malý kluk, který každý den dřel na kurtu a který tam někde uvnitř tebe pořád žije, na tebe musí být tak neskutečně pyšný. I já jsem... a neuvěřil bys jak moc." Dav se rozvášnil, někteří začali protestně pískat, ale jeho oči ani na vteřinu neopustily ty moje. Dodávaly mi pocit pevného bezpečí, ale hlavně hluboké lásky. Jak jsem ho vůbec někdy mohl postrádat?
"No, nerad bych svojí maličkostí narušoval program a zdržoval. Jak jsem říkal, se slovy si moc kamarád nejsem a upřímně, své pocity radši dávám najevo jinými způsoby, než mluvením."
A ještě dřív než jsem si stačil uvědomit co to vlastně dělá, jsem spočinul uvězněný v jeho pevném sevření a se rty přilepenými na ty jeho, měkké a hebké. Nevím, jak dlouho nás celá aréna bez dechu sledovala, každopádně mi to připomínalo věčnost. Chtěl jsem se okamžitě odlepit, ale zároveň takhle stanout už navěky.
Při bouřlivém potlesku, který jistojistě odstartoval Charlie a který dokazoval, že všechna tolerance a dobromyslnost světa ještě nevymizela, jsem se přiklonil k té druhé možnosti.
