"Ještě nikdy jsem nic nechtěl víc, než teď masáž nohou, Luku, nechceš o tom popřemýšlet? Takhle bych se tady natáhnul. Co ty na to?" navrhnul mi Calum po tom skvělém tréninku. Už jen kvůli němu jsem se nemohl vůbec soustředit, jak jsem pořád myslel na tu minulou noc. Byl jsem unavený a každá minuta byla horší než ta předešlá. S nějakou masáží mi to vážně neulehčoval.
"Myslím, že jsi na špatný adrese," zamumlal jsem a okolo pasu jsem si omotal ručník, připravený se jít osprchovat. "Mám pocit, že fyzioterapeut ti ještě neodjel a Matthew tu taky pořád je. Jeden z nich určitě ochotný bude," utrousil jsem, když jsem procházel kolem něj do sprch. Stačil mě jemně chytit za paži. Já se ale ani neobtěžoval otáčet. Jenom jsem svěsil hlavu a těžce vydechl. Obešel mě a chytnul můj krk do dlaní. Opřel si čelo o to moje a dlouhou chvíli jsme takhle nehybně stáli.
"Jenomže já nechci je. Já chci tebe. Jenom tebe," zašeptal a našel si moje rty, aby je mohl políbit. Neuhnul jsem, ale polibek jsem mu neoplatil. Potom začal malými pusinkami posévat celý můj obličej.
"Calume přestaň. Prosím... přestaň," zavrtěl jsem hlavou a poprvé za dlouhou dobu jsem se mu podíval do obličeje. Rty měl pevně semknuté k sobě a provinile koukal někam do země. "Jsem rád, že ti to aspoň dochází," řekl jsem tiše a sundal jeho teplé dlaně z mého krku. Ve sprchách jsem se raději zamknul, pro jistotu, že by se za mnou chtěl tajně vloupat.
Tak strašně moc mě mrzelo, jak se choval. Bylo mi do pláče, když jsem si vzpomněl, jak nádherně jsme se ještě nedávno měli. Nic nás nemohlo zastavit. A teď? Cesta ke společnému štěstí mi připadala tak dlouhá a náročná. Ale možná jsem to tak měl jenom já. Jemu to třeba připadalo skoro jako normální den.
Co když mu všechny dny strávené se mnou připadaly jako normální dny?
V tenhle moment jsem vypnul sprchu, protože jsem ucítil zlé pálení v očích. Potřeboval jsem vědět, že to není pravda. Že to všechno jsou jenom hloupé kecy, co si namlouvám. Vypadl jsem ze sprchy a běžel do vedlejší místnosti. "Calume! Calume!" volal jsem zoufale jeho jméno. Žádná odpověď. Šatna byla prázdná. "Do prdele!" zaklel jsem. V minutě jsem na sebe naházel oblečení a věci na tenis jsem zmačkal do tašky. Rychlým krokem jsem se chodbou vydal ven na místo, kde na mě pokaždé čekal Charlie v autě. Jenže už z dálky jsem viděl, že Charlie je taky jediným pasažérem.
"Kde je Calum?" zeptali jsme se jeden druhého naráz. "Já nevím, myslel jsem, že šel napřed! Charlie... Charlie, kde je?" jančil jsem. Žaludek jsem měl úplně sevřený, jak jsem byl vyděšený.
"Luku, uklidni se a sedni si. Určitě jel s Mattem autobusem nebo tak něco. Jsem si jistej, že už na nás bude v hotelu čekat," snažil se mě uklidnit. Abych byl upřímný, neuklidnil mě ani malinko. Spíš to ještě zhoršil. "To je super! Matthew ho zase vysadí v nějakým baru, ožere ho a pak ho ještě bude natáčet a smát se tomu jako ten největší kretén! Tak to už nedovolím, Charlie! Nikdo s ním nebude zacházet takhle," křičel jsem. "Musím ho najít," dodal jsem a užuž jsem chtěl vylézt z auta, jenže Charlie zamkl.
"Tak hele, nic takovýho nebude. Zkoušel jsi mu volat? To zaprvý. Zadruhý - moc rád bych věděl, co jste si sakra udělali, že ho to donutilo odejít a zatřetí se musím politovat, protože to jediný, co v posledních dnech řeším, jsou vaše milostný problémy a neproblémy. Chudáčku Charlie, že už ti, starýmu dědkovi, nedají pokoj." Přestal jsem ho vnímat hned po slově 'volat', okamžitě jsem vytáhnul mobil a vytočil jeho číslo. Párkrát to píplo a pak jsem se dostal do hlasové schránky. Zavrtěl jsem hlavou a Charliemu ještě jednou oznámil, že ho jdu hledat. Přece jenom se možná ještě potuloval někde po areálu a hledal cestu k nám, co já vím. Vždyť to tu nezná, když je tu poprvé. Je mu jenom osmnáct. A je ještě tak naivní. Tak strašně moc naivní...
"Jedeme, Luku. Je dospělý a u dospělých lidí se dá očekávat, že ví, co dělají. Ujišťuju tě, že je v pořádku." Jak to udělal, že dokázal myslet na přesný opak? Nesouhlasil jsem s ním ani v nejmenším. I přes moje protesty se rozjel směrem k hotelu. Cestou se ze mně neustále snažil dostat, co se stalo, ale já mu ani jednou neodpověděl. Zíral jsem z okýnka do té doby, než jsem na nějakém mostě zahlédl černé skinny a bílé tričko.
"Zastav!" vykřikl jsem a Charlie bez rozmýšlení dupnul na brzdu. Pneumatiky zapískaly tak nahlas, že se i on otočil. Vylítl jsem z auta jako papírový čertík, přesně tak rychle, aby se nestačil zase otočit a jít dál. Vypadal celkem překvapeně.
"Co si sakra myslíš, že děláš?!" vykřiknul jsem a rozběhnul jsem se k němu.
"Já... já..." koktal.
"Můžeš mi vysvětlit, proč jsi šel sám? Máš vůbec nějaký ponětí, jak mi bylo? Proč mi tohle děláš?"
"Chtěl-chtěl jsem být chvíli sám, Luku," vysvětloval a sledoval přitom špičky svých bot.
"Jasně, chápu," utrousil jsem nabroušeně.
"Potřeboval jsem si udělat pořádek v hlavě," dodal.
"Proboha Calume, uvědomuješ si vůbec, že...že," a nedořekl jsem to, protože jsem se zhroutil. Plácnul jsem sebou k zábradlí a rozplakal jsem se. Ani jsem nevěděl, co jsem chtěl říct. Možná jsem se ho chtěl zeptat, jestli si uvědomuje jeho zasraný chování a možná jsem se jen chtěl ujistit, že si je vědomý toho, jak obrovský strach jsem měl a ještě pořád mám. Možná jsem chtěl vědět, jestli mu dochází, jak moc mi ublížil a nebo jak mi každou další minutou převrací život víc a víc naruby.
Jenže všechno to zůstalo uvnitř. Nemohl zdaleka ani tušit, co všechno se ve mně momentálně odehrávalo. Toužil jsem mu jednu ubalit a zároveň ho políbit. Chtěl jsem mu do očí vyklopit, ať někam zmizí a několik dní se neukazuje, ale zároveň jsem přímo prahnul po jeho objetí. Každá vteřina bez něj byla nepředstavitelně těžká.
Nevím, jestli jsem byl víc naštvaný nebo zničený. Jediné co vím je, že oboje nade mnou převzalo absolutní kontrolu. Byl jsem vyčerpaný, a psychicky ještě víc než fyzicky. Nebyl jsem zvyklý přemýšlet o něčem takovém, jako jsou city. To slovo pro mě bylo vždycky tabu. Ale přišel Calum. A změnil celý můj svět.
"L-Luku? Broučku... co... neplač, prosím. Co si mám uvědomovat?" ozval se vedle mě roztřesený hlas. Rukama mi setřel slzy, i přestože mi po tváři ihned sklouzly další.
"Že tě miluju," vzlyknul jsem tiše.
