Vrátili jsme se zpátky k autobusu, - naštěstí tam pořád stál - Calum naprosto vzrušený a já zklamaný a trochu naštvaný. Kdyby aspoň tolik nepospíchal! Ještě teď jsme tam mohli sedět a užívat si jeden druhého. Že jsem ten podělaný telefon vůbec zvedal. Všechno by teď bylo mnohem, mnohem růžovější.
"No tak zlato, co ještě říkal?" vyptával se. Snažil jsem se, aby moje odpověď zněla co nejvíc v klidu, ale stejně jsem se nevyvaroval mírně rozzlobenému tónu: "Záleží na tom,když se stejně za chvíli potkáte? Můžeš se ho zeptat osobně!"
Jenže Calum jako by mojí hořkost vůbec neslyšel.
"No jo, ale to je blbý," zahihňal se, "to by bylo trapný. Představ si to! Proboha, na to radši ani nebudu myslet," chichotal se dál. "Prosím, co říkal?" žadonil, opět se štěněčím výrazem. Momentálně jsem na něj ale nebyl vůbec zvědavý. Odbyl jsem ho s tím, ať toho nechá a přilepil jsem obličej k oknu. Taky jsem se od něj znatelně odtáhnul. Sledoval jsem změť barevných světel venku. Ty světla byly jako moje nynější emoce. Byly rozmazané a bylo jich moc. Až příliš. Některé světla svítily víc než ty jiné, to však také znamenalo, že jejich záře víc píchala do očí.
Charlie by řekl, že přesně takhle chutná láska. To by určitě řekl. Jenže teď jsem na to přišel i bez něj.
Po nějaké době se mi Calum omotal kolem paže a položil si hlavu na moje rameno. Snažil jsem se ho ze sebe setřást.
"Co je?" zeptal se a nejspíš mu vážně nic nedocházelo.
"Nic," odsekl jsem.
"Tobě vadí, že jsme odjeli tak rychle, viď?" V duchu jsem mu zatleskal, ale neodpověděl jsem. "Tak se nezlob. Stejně bysme se za chvíli museli vrátit. A navíc jsem neřekl, že tam ještě někdy nepojedeme. Klidně zítra! Kdy budeš chtít. No tak, aspoň se usměj!" dorážel a začal mě prstem píchat do tváře. Neměl jsem náladu ani na tohle, ale nešlo se nezasmát. Uměl to se mnou. Měl na mě tak obrovský vliv, že ať udělal cokoli, muselo se to promítnout i na mě. Stále jsem tápal po tom, proč.
"Mise první úspěšně splněna. Teď mi dej ještě pusu, ať si můžu udělat fajfku i u tý druhý."
A já to jako největší submisiv udělal. On toho samozřejmě využil a začal polibky protahovat a stávaly se stále vášnivějšími. Věděl, že to na mě bude platit. Bylo to skoro jako by mi něco říkal nebo se o to snažil. Co, to ale netuším. Možná se jenom pokoušel mě uklidnit. A bravo, taky se mu to zčásti podařilo.
Moje znovu navrácená mírumilovná nálada však netrvala moc dlouho. Sotva co jsme se dostali do vstupní haly našeho hotelu, Matthew k nám nadšeně přiběhnul a Calum mu ještě nadšeněji podal - kvůli Mattově sádře - levou ruku. Přesně jako když jsme se poprvé setkali my dva. Akorát s tím rozdílem, že já do toho seznamování nebyl tak zapálený jako teď Matthew.
"Tak kam vás můžu pozvat, pánové?" zeptal se po té seznamovací části, ze které jsem byl pěkně otrávený. Calum svítil jako hvězdička a neustále dokola mlel něco o tom, jak je pro něj tenhle večer speciální, o co, že myslel jejich setkání a ne náš romantický výlet. Cítil jsem se ublížený.
"Zaprvé, na to, že ses v tý nemocnici skoro nemohl hýbat od bolesti, teď vypadáš docela spokojeně," utrousil jsem uštěpačně, "a zadruhé, nikam nás zvát nebudeš. Jedna opice nám bohatě stačila, že?" otočil jsem se na Caluma s nadějí, že se mnou bude souhlasit a přikloní se na mojí stranu. To jediné jsem v ten moment potřeboval.
Jenže on udělal pravý opak.
"Luku, jenom jednou. Jenom dneska. Prosím," žadonil a já myslel, že se dřív nebo později složím.
"C-cože?" zalapal jsem po dechu.
"Půjdeš s náma nebo ne, bro? Ale pospěš s tím rozhodováním, už bysme rádi vyrazili, že jo?" vmíchnul se do toho Matthew a přitom mrknul na Caluma. Definitivně rozhodnul za něj a teď už jsem si byl stoprocentně jistý, že Calum svoje plány nezmění, i kdybych jakkoli škemral. Ale to jsem ani neměl v úmyslu, v žádném případě.
"Pojď, Lukey! Bude zábava! Do půlnoci se vrátíme a Charlie se to ani nemusí dozvědět," přemlouval mě a já mu na očích tak jasně viděl, jak moc touží s Mattem jít. Popravdě, Charlie byl věc druhá. Další důvod, proč nikam nejít. Nechtěl jsem ho tentokrát znovu zklamat. Na to budu mít ještě mnoho dalších příležitostí.
"Když jsi si tím tolik jistej, tak klidně běž. Já zůstávám. Ale pak mi nevyčítej, že jsem tě nevaroval."
"Luku, ty jsi fakt ořech. Co ti zase zatemnilo mozek? Jindy bys šel, tak co ti je?" ptal se Matthew. Obrátil jsem oči v sloup, ale než jsem stačil cokoli odpovědět, Calum odvedl všechnu práci za mě.
"Nech ho, on dneska nemá moc náladu. To bude zase dobrý, až se z toho vyspí," řekl a mně div nespadla brada. Jak ho to vůbec mohlo napadnout?! Já měl náladu až do toho zasranýho telefonátu skvělou, tak co tu na mě vrhá takový stíny?! Teď mě totálně dorazil. Zrovna tohle bych od něj nečekal. Ne po dnešku.
"Jo, máš pravdu. Hezky se bavte," utrousil jsem přehnaně milým hlasem, ale jim to zjevně vůbec nevadilo.
"Děkujeme, užijeme si to i bez tebe, viď Cale?"
"Jo, co se dá dělat. Do půlnoci nás máš zpátky," řekl ještě a chytnul mě za zápěstí, ale já se mu okamžitě vytrhl. Vraťte se klidně až ráno, je mi to jedno.
Bez dalšího slova jsem se vytratil na svůj pokoj. Naštvaně jsem za sebou třísknul dveřmi, popadl jsem první věc, která se mi dostala pod ruku - což byl přesněji květináč s nějakou umělou kytkou - a silou s ní mrštil proti zdi. Všechno, co se postupně a po kouskách dralo na povrch, teď konečně vystoupalo. Tohle zacházení jsem si vážně zasloužil?
Okamžik na to přiběhl do pokoje Charlie, naneštěstí sdílel pokoj hned vedle toho mého a ta zeď, o kterou se květináč roztříštil byla i jeho. Výborně.
"Co se tady zase děje? Víš, jak jsem se lekl? Cos tady prováděl? Co je tohle?" ukázal na střepy pokrývající podlahu.
"Nic!" odseknul jsem. "Upadl mi květináč, můžeš sem poslat uklízečku a odejít?" požádal jsem ho ne příliš příjemným tónem.
Přísně ukázal na postel a řekl 'Sednout' tak, že jsem se neodvážil odporovat. "Tak co je? Proč máš zrovna v tuhle dobu potřebu házet ubohýma květináčema o zeď?" vyptával se.
"Potřeboval jsem to."
"Kde je Calum?"
"S panem Dokonalým," odpověděl jsem se značným odporem. A taky že jsem znechucený byl.
"A to je důvod k rozbíjení věcí?"
"Jo." Neměl jsem chuť to s ním rozebírat, jenže on tam pořád vytrvale seděl.
"Tak co se stalo?"
"Nic, jenom ze mě udělal totálního idiota. Matthew ho nejspíš okouzlil víc než já," odfrkl jsem si. Charlie se zasmál. "Víš jak se tomuhle říká? Žárlivost." Zavrtěl jsem hlavou. "Ne, tohle se jmenuje podraz. Hnusnej, špinavej. Normálně mě bez problémů vyměnil. Hezký, viď?" stěžoval jsem si.
"Ale nevyměnil. On ví moc dobře, koho má na prvním místě," uklidňoval mě.
"Moc to tak nevypadalo. Ať si dělají co chtějí, už je mi to jedno..." No samozřejmě mi to jedno nebylo. Hnusil se mi jenom ten Mattův pohled, kterým Caluma očumoval. A taky ta Calumova nadšenost. Jako by mě oba dva zkoušeli.
"To víš že jo," řekl Charlie se smíchem, on mým slovům nevěřil stejně jako já. "Teď se běž radši vyspat, já si je oba zítra ráno zpucuju. Hádám, že se šli bavit, je to tak?" Přikývnul jsem na souhlas. "Srovnám je. Běž spát, zítra dáme lehčí trénink, tak ať jsi fit."
Jo, spát. Kdyby to tak šlo. V hlavě mi jako krysy běhaly myšlenky na Caluma lepícího se k Mattovi na tanečním parketu. Nemohl jsem to zastavit. Říkal jsem si, že je mi to vlastně volné, ale srdce řvalo o pozornost. Ve skutečnosti mě jen strašně moc trápilo, že jsem byl až ten druhý. Po tom všem, co mi dneska řekl. Skvěle si pamatuju, jak mluvil něco o světu. O velikosti.
Byly to snad všechno jen špinavé lži?
