"To snad ne," zaklel jsem, sotva co jsem se probudil. Chytnul jsem se za hlavu a zasténal jsem. Měl jsem jí jako kus střepu. To by ale nebylo ještě to nejhorší. To bych nějak přežil. Totiž, z toho večera jsem si pamatoval věci, které bych si rozhodně pamatovat neměl. Nebo nechtěl. Tak či tak, nehorázně jsem se za sebe styděl.
Jak teď můžu Lukovi přijít na oči?
S hrůzou se mi vracely veškeré vzpomínky na minulou noc. Bohužel jsem uvízl někde na hranici střízlivosti. Byl jsem jenom trochu - možná trochu víc - uvolněný. Panebože, už nikdy s ním nepůjdu do klubu. Otázka však byla, zda on ještě někdy půjde někam se mnou. Pravděpodobně ne, protože tohle jsem totálně podělal. Nejradši bych se zahrabal hodně hluboko pod zem.
Vyštrachal jsem se na nohy a plouživým krokem došel do koupelny. Měl jsem Luka poslechnout a dát si studenou sprchu včera a ne až teď. Když odešel, zase jsem spadnul do postele a už se neodhodlal vstát.
Opláchnul jsem se v domnění, že mi to pomůže, ale nepomohlo. Oči jsem měl pořád trošku červené a opuchlé od kouře a moje pleť zářila křídově bílou. A kvůli tupé bolesti hlavy jsem pomalu nemohl ani čistě myslet. Jestli dnešek přežiju, půjdu se na oslavu napít znova.
Aby toho nebylo málo, tak ještě předtím, než jsem opustil pokoj, mi sem vtrhnul trenér. A teprve teď končila veškerá legrace. Bohužel jsem nestihnul uhnout jeho pohlavku.
"Můžeš mi laskavě vysvětlit, KDE JSI BYL?!" zařval tak nahlas, že jsem se bál, aby na něj někdo nepřišel. Zahanbeně jsem sklopil zrak a nemusel jsem se ani moc přemáhat, abych se tvářil provinile jako malý školáček, co domů přinese poznámku.
"Kdy?" pípnul jsem.
"Nedělej ze mě idiota, ty blbče!" praštil mě podruhé. "Víš co ti můžu říct? Že tohle Calume, tohle bylo trochu mimo mísu. Řekni mi, co ode mě teď čekáš?! Vůbec jsme sem nemuseli jezdit! Co jsi měl tak důležitýho, že jsi tu ještě ve třičtvrtě na dvanáct nebyl? Kde jsi byl?" zlobil se. Bože. Vůbec mě nenapadlo, že by mě mohl chodit kontrolovat. K mé smůle to ovšem udělal.
"No vždyť víte. S Lukem... tam... na centrálním. A potom-"
"Ani se nepokoušej mi lhát. Táhne to z tebe na deset metrů," přerušil mě. Nemělo cenu se vymlouvat ani zapírat. Ale stejně jsem se pokoušel aspoň trochu zachránit situaci.
"Měl jsem jenom dvě piva," zamumlal jsem.
"Kdybys měl dvě piva, tak to z tebe neni cejtit ještě několik hodin potom."
"A-ale já jsem v pohodě, fakt! Nijak mě to neomezuje. Nemusíte mít vůbec strach," okecával jsem to.
"Strach? Ne, mně je to úplně někde. Já odtud nepojedu domů s brekem. Hele, řekni mi to narovinu - jestli jsem tu zbytečně, tak můžu klidně odjet. Pro-" Skočil jsem mu do řeči: "NE! Já nechci, abyste odjel! Kde jste na to přišel?"
"Necháš mě aspoň domluvit? Nemůžu ti věřit, to je to. Tvůj přístup se mi absolutně hnusí, ty sem jedeš proto, abys něco dokázal, a místo toho se zchlastáš v bějakým baru. Nebylo to poprvý, jestli se nepletu? Já... já fakt nevim, co by na tebe mělo působit. Jestli nemáš jasno v tom, co chceš, tak promiň, já ti s tím nepomůžu. Další ztráta času. Běž mi z očí. Odpoledne buď ve dvě připravenej na trénink, jestli teda budeš chtít. A jestli ne, tak mi dej vědět. Ale novýho trenéra ti bude shánět tvůj tatíček, ne já." S těmito slovy za sebou třísknul dveřmi.
Občas jsem si přál, aby byl o trošku víc tolerantnější. Snad jsem ještě věděl, co dělám. Nemusel z toho dělat takové haló. Ano, už mi bývalo líp, ale neznamenalo to, že bych snad byl dneska omezený v trénování. To bylo absurdní.
Po tomhle jsem se rozhodl, že na snídani ani nepůjdu. Stejně se mi při pomyšlení na jídlo zvedal žaludek. Byl jsem rád, že mám dopoledne volno, takže jsem zalezl zase zpátky pod peřinu. Sice jsem usnul, ale ne na dlouho. Probudilo mě naléhavé klepání na dveře. Přehodil jsem si přes ramena župan a vyhrabal jsem se na nohy. Modlil jsem se, aby to nebyl trenér. Momentálně jsem nestál o jeho přítomnost ani o jeho další přednášky. Nestál jsem vlastně o ničí přítomnost. Postel mi bohatě stačila.
No, i když...
"Luku?!" vyjekl jsem překvapeně, když jsem otevřel dveře. Co ten tady sakra dělá? Má mě nenávidět!
"Můžu?" Hned jsem ho pozval dovnitř. Sednul si na postel a zkřížil pod sebou nohy. Já se najednou nemohl ani pořádně nadechnout. To mě nemohl předem varovat, že přijde nebo tak?
"Nebyl jsi na snídani, tak... jsem se chtěl podívat, jak na tom jsi. Jo, přinesl jsem ti nějaký prášky, dal jsem ti je támhle na stůl," usmál se jakoby nic.
"Díky, jsem v pohodě," na oplátku jsem se chabě usmál. Cítil jsem na sobě, že jsem rozklepaný jako blázen. Snažil jsem se uklidnit, ale při pohledu na něj to zkrátka nešlo.
"Vážně ti nic není? Vypadáš trochu... vedle?" ujišťoval se. Zavrtěl jsem hlavou, ale usoudil jsem, že bude ten pravý čas na omluvu: "Já jenom jestli jsi kvůli tomu včerejšku neměl problémy? Mrzí mě, že jsem tě donutil jít do toho klubu. Neměl jsem to dělat. Neměl jsem tam vůbec chodit. A... a potom... ty víš."
Jediné co dělal bylo vrtění hlavou. Nerozuměl jsem tomu.
"Je mi to fakt strašně trapný a nechápu, jak jsem to mohl udělat. Omlouvám se, Luku," řekl jsem potichu.
"Náhodou to bylo rozto-teda chci říct, že... že je to v pořádku. Odpuštěno. Hlavně aby ses dal do kupy. Dej si ten prášek a uleví se ti." Ulevilo se mi už dávno předtím, když se na mě usmál místo očekávané popravy. Zajímalo mě, proč se takhle stará. Mohl jsem mu být volný. Vůbec sem nemusel chodit. Ale přišel.
"...takže si myslím, že bych měl zase jít. Promiň jestli jsem tě vzbudil." Páni, tak to bylo rychlý. Ani ses tu neohřál a už chceš zase jít, to se mi moc nelíbí. Nestačil jsem ani třikrát mrknout a už stál u dveří. Mimochodem v té úzké chodbičce, ve které bylo neuvěřitelně těsno. Začal jsem se potit ještě víc, protože se ani jeden z nás neměl ke slovu. Už po několikáté jsem se přistihl, jak hypnotizuju jeho rty. Vypadaly tak lákavě. Sice jsem se k nim už včera dostal, ale stále nesmím opomínat, že jsem byl opilý. Chtěl jsem ho políbit.
A tentokrát doopravdy.
